Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 40/05

Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Ambrožem, advokátem, AK U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. -61, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, č. j. -12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k nezákonnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv tak, jak má na mysli článek 87 odst. 1 písm. d)y, a to konkrétně do práva na řádný a spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 a násl.d (dále jen ""), jakož i z článku 1y.

Ústavní soud si vyžádal spisy Městského soudu v Praze sp. zn. , sp. zn. , včetně přílohy, jíž tvoří správní spis Ministerstva práce a sociálních věcí. Z vyžádaného spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu práce hl. města Prahy ze dne 19. 12. 2000, č. j. ABF-8750/2000-05/09, nebylo stěžovateli přiznáno hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 3. 5. 2001, č. j. 44/4340/30.1.2001, odvolání stěžovatele zamítlo; rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 11. 5. 2001. Přípisem ze dne 17. 5. 2002, č. j. 44-21439/2001, stěžovatele informoval ministr práce a sociálních věcí, že jeho námitky vůči výše zmíněnému rozhodnutí o odvolání podané dne 14. 5. 2001 byly posouzeny jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle ; ministr důvody pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí neshledal.

Dne 17. 6. 2002 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena stěžovatelova žaloba, v níž se domáhal zrušení všech výše uvedených rozhodnutí. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k posouzení otázky věcné příslušnosti a usnesením ze dne 13. 3. 2003, č. j. -7, byla vyslovena věcná nepříslušnost tamního soudu a věc postoupena Městskému soudu v Praze (nyní je vedena pod sp. zn. ). Jelikož stěžovatel, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, nebyl po předložení věci vrchnímu soudu informován o dalším procesním postupu, podal dne 1. 1. 2003 žalobu téhož znění k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji postoupil Městskému soudu v Praze; žaloba byla vedena pod sp. zn. . Usnesením ze dne 9. 7. 2003, č. j. -12, Městský soud v Praze žalobu odmítl, neboť byla podána opožděně, když lhůta k jejímu podání uplynula marně dne 11. 7. 2001. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. -61, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel namítá, že o obsahu napadeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, se dozvěděl teprve z přípisu ministra práce a sociálních věcí ze dne 17. 5. 2002, neboť předmětné rozhodnutí mu nebylo nikdy doručeno. Protože v případě nedoručení rozhodnutí správního orgánu lze lhůtu k podání správní žaloby počítat teprve ode dne, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli oznámeno, čímž byl den doručení přípisu ministra práce a sociálních věcí, byla podáním správní žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 6. 2002 lhůta zachována. Stěžovatel navíc považoval přípis ministra za rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Nejvyšší správní soud se plně nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti, tj. skutečnostmi týkajícími se tvrzeného nedoručení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, a tak žalobu ze dne 1. 1. 2003 nesprávně vyhodnotil jako opožděně podanou. Dne 28. 4. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, které se však obsahově shoduje s již podanou ústavní stížností.

Samosoudkyně Městského soudu v Praze ve svém vyjádření konstatovala, že soud svůj názor vyslovil v odůvodnění napadeného usnesení. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a neodůvodňuje jeho tvrzení, že soud porušil článek 87 odst. 1 písm. d)y a článek 36 a násl.y.

Stěžovatel ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 19. 2. 2005, navrhl vyloučení soudce zpravodaje pro podjatost z důvodu výkonu jeho předešlých funkcí. Ústavní soud usnesením ze dne 3. 3. 2005, č. j.

-19

, rozhodl, že soudce zpravodaj není vyloučen z projednávání a rozhodování ve stěžovatelově věci, neboť podmínky pro vyloučení nebyly splněny.

Podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (srov. nález

, sv. 1, č. 5). Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů není možný při pouhé nesprávné aplikaci jednoduchého práva, ale toliko za současného porušení ústavnosti, kdy jsou dotčena ústavně zaručená lidská práva a svobody stěžovatele, a proto důvod pro ingerenci do činnosti obecných soudů představuje kupř. svévolná aplikace práva spočívající v nerespektování kogentní normy či výklad normy stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a imperativem ochrany ústavnosti.

Naprosto nelze souhlasit se stanoviskem stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti. Právě naopak - Nejvyšší správní soud se skutkovými okolnostmi pečlivě zabýval a průběh řízení před správními orgány, jakož i před Městským soudem v Praze, podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud ověřil veškeré skutečnosti v něm uváděné a zjistil, že Nejvyšší správní soud nepochybil, když kasační stížnost zamítl, neboť stěžovateli bylo rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí opravdu doručeno dne 11. 5. 2001, jak vyplývá z doručenky založené v příslušném správním spise. Dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby tedy marně uplynula dne 11. 7. 2001. Oba správní soudy proto postupovaly zcela ústavně konformně a porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, včetně práva na přístup k soudu, se nedopustily.

Na doplnění Ústavní soud podotýká, že na přezkum pravomocného rozhodnutí mimo odvolací řízení podle ustanovení není právní nárok (srov. usnesení , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. usn. 26). Jestliže správní orgán neshledá podnět k přezkumu důvodným, nevydává o tom rozhodnutí, ale informuje stěžovatele sdělením, které není napadnutelné správní žalobou. Takové sdělení totiž nemá povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby, a bylo tak podle ustanovení v tehdy platném znění vyloučeno z přezkumu, protože práva a povinnosti účastníků řízení, která vznikla původním rozhodnutím, nijak dotčena nejsou (srov. Soudní judikatura ve věcech správních, č. 14/1999, s. 424).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. října 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu