Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
44813.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 571/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. L. S., proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 7. 2003 ve věci sp. zn. 1 T 414/2002 , a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003 ve věci sp. zn. 11 To 274/2003 ,
takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v článcích 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a došlo také k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republik y.
Spis Okresního soudu Praha-západ ve věci sp. zn. 1 T 414/2002 , který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, mohl být Ústavnímu soudu z důvodu jednání před obecnými soudy postoupen až 10. 8. 2005. Z obsahu tohoto spisu zjistil Ústavní soud ve vztahu k obsahu podané stížnosti následující:
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákona a dále ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona.
Krajský soud v Praze přezkoumal v rámci řízení o odvolání postup soudu prvního stupně a dospěl k názoru, že ačkoli soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, bez důvodných pochybností se mu podařilo prokázat pouze poslední z uvedených trestných činů, tedy napadení V. K. Usnesením ze dne 21. 8. 2003 rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích ohledně prvních dvou trestných činů a ve výroku o trestu a věc vrátil soudu prvního stupně. Výrok o vině stěžovatele stran spáchání trestného činu dle § 221 odst. 1 a § 202 odst. 1 trestního zákona zůstal nedotčen. Proti tomuto odvolacím soudem nezměněnému výroku podal stěžovatel ústavní stížnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů hodnotily provedené dokazování poměrně jednostranně v jeho neprospěch. Stěžovatel trvá na závěru, že v důsledku napadení ze strany V. K. jednal v nutné obraně. Soudy se dle jeho názoru vůbec nezabývaly vyhodnocením osoby svědka V. K., a ani jeden ze soudů nepřihlédl k obhajobě stěžovatele, která byla od samého počátku neměnná. Soudy dále nezhodnotily ani zranění, jež mu byla právě V. K. způsobena a při hodnocení důkazů nepřihlédly ke skutečnosti, že předmět, jímž měl na poškozeného zaútočit, nebyl nalezen.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud Praha-západ a Krajský soud v Praze, k vyjádření.
Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku a uvedl, že dle jeho názoru k porušení ústavo u chráněných práv nebo ustanovení trestního řádu nedošlo.
Krajský soud uvedl, že sám důkazy nehodnotil, neboť dokazování neprováděl. Posuzoval pouze, zda soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů dle požadavků zakotvených v trestním řádu. Skutkové a právní závěry okresního soudu byly pak ohledně napadeného výroku shledány správnými.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republik y je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy České republik y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých základních ústavně zaručených práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003 ve věci sp. zn. I ÚS 582/01 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález. č. 2, str. 9 a násl.).
Z obecnými soudy provedeného dokazovaní vyplynulo, že při vzájemném konfliktu, k němuž došlo mezi stěžovatelem a V. K., utrpěl V. K. četná poranění. Tato poranění byla způsobena opakovaným tupým násilím. Oděrky a krevní výrony mohly být způsobeny především opakovanými údery pěstí, krevní výrony pak pod tlakem ruky, pohmoždění hrudníku mohlo vzniknout po opakovaných úderech pěstí, pádem na zem, anebo i při kopnutí. K blokádě krční páteře došlo nejpravděpodobněji po úderech do obličeje. V. K. byl po dobu pracovní neschopnosti částečně omezen v běžném způsobu života, měl bolesti v místech poranění, po dobu 14 dnů nosil fixační Schanzův límec. Oproti tomu dle lékařské zprávy o ošetření samotného stěžovatele, sepsané po tomto údajném napadení, se nedají vyčíst podstatnější známky zevního násilí. Na samotném místě činu, především v automobilu, kde napadení začalo, byly objeveny výrazné stopy krve pouze poškozeného. Svědci, kteří část napadení z oken protějšího domu viděli, nezávisle na sobě shodně vypověděli, že v jedné z osob poznali souseda K. Bylo zřejmé, že se tento snaží bránit, uhýbat ranám a kopancům ze strany druhého muže. Útočník se dle vyjádření svědků choval dost neurvale. S ohledem na tyto výsledky dokazování se Ústavní soud domnívá, že závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatele nelze pokládat za nutnou obranu ve smyslu § 13 trestního zákona, je z hlediska ústavněprávních garancí plně akceptovatelný a nelze mu vytknout absenci jakéhokoliv odůvodnění, účelovost či svévoli, která by zásah Ústavního soudu připouštěla.
Ani pokud jde o hodnocení osoby svědka V. K., neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů pochybení, které by mohlo vést k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Výpověď svědka koresponduje s výpověďmi dalších v této trestní věci slyšených osob, a proto o jeho věrohodnosti nevznikly podstatné pochybnosti.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a závěry na základě tohoto dokazování učiněnými, jenž by jej v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou Ústavního soudu opravňoval přezkoumávat dokazování provedené obecnými soudy a zrušit napadená rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listin y, napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu