Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 641/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti BAUHAUS IMMO Praha, spol. s r. o., se sídlem Brno, Heršpická č. 9, IČ: 63478102, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem Brno, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. srpna 2004 č. j. -122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č. j. -95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2003 č. j. -68, za účasti: 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Stěžovatelka napadá výše označené rozsudky a tvrdí, že předmětná rozhodnutí, jakož i řízení, které jim předcházelo, zasáhla do jejího práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen "") a y.

Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka vytýká porušení práva ve smyslu y, k němuž mělo dojít tím, že dovolací soud údajně v rozporu s platnou právní úpravou její dovolání zamítl.

Stěžovatelka namítá, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací v předmětném řízení údajně zcela pominuly její argumentaci opírající se o dobrou víru v případě smlouvy ze dne 20. 11. 1997 o zřízení věcných práv, uzavřené mezi společností Pankrác, a. s. (v dřívějším řízení prvním žalovaným) jako povinným a stěžovatelkou jako oprávněnou k pozemkům parcela č. 584/10 a parcela č. 584/11 zapsaných na listu vlastnictví č. 2133 pro obec Praha, katastrální území Michle (dále jen "předmětné pozemky"), i když námitky ostatních účastníků řízení byly předmětem náležitého posouzení soudů všech tří stupňů. Tento rozdílný přístup k účastníkům pravomocně skončeného řízení považuje stěžovatelka za porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

V další části návrhu stěžovatelka polemizuje s názorem soudu prvního stupně, který stěžovatelce vytýkal, že před uzavřením výše uvedené smlouvy neprojevila dostatečnou opatrnost (obezřetnost) a tvrdí, že jako "třetí subjekt" neměla reálnou možnost se seznámit s dovoláním restituentů a byla tedy odkázána na údaje o vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem uvedené v katastru nemovitostí.

II.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 5. 2003 č. j. -68 ve věci žalobců: A) Ing. A. H. a B) H. A. proti žalovaným 1) Pankrác, a. s. a 2) stěžovatelce o určení neexistence věcných práv rozhodl tak, že určil, že věcná práva z titulu smlouvy ze dne 20. 11. 1997 s účinky vkladu ke dni 23. 12. 1997, uzavřené mezi 1. žalovaným jako povinným a 2. stěžovatelkou (v dřívějším řízení 2. žalovaný) jako oprávněným, k předmětným nemovitostem nevznikla, resp. neexistují (výrok I. rozsudku).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně nejprve zkoumal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalobců a dospěl k závěru, že tento naléhavý právní zájem je dán. Dále uvedl, že z tvrzení účastníků bylo shledáno nesporným, že dne 20. 11. 1997 uzavřeli žalovaní smlouvu, jíž se ve prospěch stěžovatelky zřizovala věcná břemena k předmětným pozemkům s účinky vkladu do katastru nemovitostí od 23. 12. 1997, přičemž v době uzavření smlouvy byl v katastru nemovitostí sice veden jako vlastník předmětných pozemků první žalovaný, avšak v časově shodném období byl žalobci veden restituční spor o jejich vydání.

Soud prvního stupně při posuzování otázky dobré víry prvního žalovaného a stěžovatelky zdůraznil, že jak v tomto, tak i v předcházejících věcně souvisejících sporech byla prokázána vědomost prvního žalovaného o podání dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu v restituční věci. O vzneseném restitučním nároku žalobců na vydání předmětných nemovitostí věděla i stěžovatelka ze stavebního řízení probíhajícího v roce 1996. Z tohoto důvodu přisvědčil nalézací soud žalobcům, pokud tito namítali, že první žalovaný si svoji nynější situaci do jisté míry zavinil i tím, že nedbal dostatečně předsmluvní prevence, neboť i on musel při uzavření předmětné smlouvy počítat s rizikem změny vlastnických vztahů v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím a následnou povinností prvního žalovaného předmětné pozemky vydat. Pokud tedy stěžovatelka, i s ohledem na to, že se v jejím případě jedná o ryze podnikatelský subjekt, který často vystupuje v různých smluvních vztazích, namítá v tomto řízení dobrou víru při uzavření výše uvedené smlouvy, nelze tuto námitku akceptovat, dovozuje dále nalézací soud, neboť právě s ohledem na výše uvedené "bylo by od ní důvodné očekávat vyšší předsmluvní opatrnost".

Vzhledem k tomu, že výkon práva prvního žalovaného nakládat s předmětnými pozemky a výkon kontraktačního práva stěžovatelky v období před zrušením odvolacího rozsudku v restituční věci shledal soud prvního stupně v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení ), nebylo možné poskytnout těmto právům prvního žalovaného a stěžovatelky soudní ochranu.

S ohledem na skutečnost, že pojem "dobré mravy" je nutné chápat jako komplex historických, společenských, mravních a kulturních norem vykazujících určitou historickou stálost, uvádí dále soud prvního stupně, jde tedy o kategorii objektivní, nezávislou na subjektivních okolnostech, nebylo možné při zvážení konkrétních objektivních okolností rozhodných v projednávané věci dospět k jinému závěru, než bylo uvedeno výše. Z tohoto důvodu, jako určitá forma sankce, je výkon práv a povinností postižen neposkytnutím ochrany práva např. ve formě deklarace existence či neexistence právního vztahu.

Ve vztahu ke stěžovatelce soud prvního stupně po přezkoumání, zda po ní lze spravedlivě požadovat, aby její právo vyplývající z předmětné smlouvy nebylo naplněno, dospěl k závěru, že stěžovatelka nebude ve výkonu svých práv k nemovitostem na pozemcích žalobců zásadním způsobem ohrožena, a to i při neexistenci posuzovaných věcných práv.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č. j. -95 se zjišťuje, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věci samé, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně a úplně zjištěného skutkového stavu, který mohl být podkladem i pro rozhodování soudu odvolacího. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že první žalovaný svým jednáním porušil ustanovení , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť pokud byl na předmětné pozemky vznesen restituční nárok, nemohl s nimi nijak disponovat; přičemž tento zákaz dispozice platil až do okamžiku, kdy by v úvahu přicházející právo na jejich vydání zaniklo. Odvolací soud dovodil, že za situace, v níž první žalovaný uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o zřízení věcných práv k předmětným pozemkům, u nichž právo na jejich vydání podle restitučního předpisu nezaniklo, a to i když věděl o podaném dovolání restituentů, nelze dospět k jinému závěru, než že předmětná smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením , a je tedy podle ustanovení absolutně neplatná. Právům stěžovatelky nabytým z absolutně neplatné smlouvy proto nelze poskytnout ochranu ani podle ustanovení v návaznosti na odstavec 1 citovaného ustanovení

Konečně ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 3. 8. 2004 č. j. -122 dovolání stěžovatelky zamítl.

Dovolací soud nejprve dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2003 č. j. -95 má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam pro řešení právní otázky, "do kdy trvá zákonem stanovený zákaz nakládání s věcmi, které mohly být předmětem restituce podle restitučních předpisů, v případě, kdy restituční nárok byl uplatněn včas, zvláště v souvislosti s navazujícím dovolacím řízením".

Podle názoru dovolacího soudu lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že "blokace" dispozice s nemovitostmi podle ustanovení platila do zániku práva na vydání věci. V návaznosti na výše uvedené je však rozhodující, dovozuje dále dovolací soud, zda v době, kdy byla předmětná smlouva uzavřena, právo na vydání věci již neexistovalo nebo dále trvalo. V této otázce dospívá dovolací soud k závěru, že tento nárok existoval, neboť pokud by nárok na vydání zanikl právní mocí odvolacího rozsudku (tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1996 č. j. -119), nebylo by dovolání v restituční věci důvodné a návrhu by nemohlo být po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem v následujícím řízení vyhověno. Dovolací soud proto závěrem zdůraznil, že pokud povinná osoba nedbá v uvedených situacích tzv. blokačního ustanovení příslušného restitučního předpisu, riskuje, že jí učiněné právní úkony budou absolutně neplatné podle ustanovení , jestliže oprávněná osoba po nezvratitelném rozhodnutí soudu bude nakonec úspěšná.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem soudů všech tří stupňů, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shodně dovodily, že v projednávané věci nelze právním vztahům stěžovatelky, nabytým na základě smlouvy uzavřené s prvním žalovaným dne 20. 11. 1997 s účinky vkladu k 23. 12. 1997, přiznat právní ochranu ve smyslu , a to z toho důvodu, že předmětná smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení pro rozpor se

Se stěžovatelkou není možné souhlasit v tom, že v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím byl zcela "ignorován" její argument, že jednání stěžovatelky v případě uzavření výše uvedené smlouvy je chráněno dobrou vírou, resp. že jí takto uplatněná obrana spočívají v námitce dobré víry, nebyla předmětem úvah obecných soudů na rozdíl od přístupu těchto soudů k ostatním účastníkům, s jejichž jednotlivými námitkami se obecné soudy důsledně vypořádaly.

Naopak, tato v podstatě jediná (stěžejní) námitka stěžovatelky byla předmětem úvah jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, jak ostatně vyplývá ze stručného shrnutí obsahu obou napadených rozsudků, na něž Ústavní soud pro krátkost odkazuje. Důvodnost této námitky stěžovatelky byla oběma obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitým způsobem vyvrácena s poukazem na vědomost stěžovatelky o probíhajícím restitučním řízení, takže výkon jejího kontraktačního práva byl v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedeného důvodu takto vzniklým právům nelze podle závěru obecných soudů poskytnout soudní ochranu. Obecné soudy při zhodnocení provedených důkazů dovodily, že jak první žalovaný, tak i stěžovatelka zneužili formální právní moci rozhodnutí v restitučním sporu a účelově zatížili předmětné pozemky věcnými právy, která by sice stěžovatelce zajistila výhodnější pozici při využívání předmětných pozemků, na druhé straně by postavení vlastníků pozemků jako povinných z těchto práv bezdůvodně ztížila.

Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, není sama o sobě důvodem opodstatňujícím její tvrzení o porušení práva ve smyslu y, pokud tyto soudy ze skutkového stavu zjištěného v řízení vyvodily odpovídající skutkové a právní závěry, které v odůvodnění svého rozhodnutí jasným a srozumitelným způsobem vyložily.

Ústavní soud vždy ve svých rozhodnutích zastává názor, že rozhodování obecných soudů je výrazem jejich nezávislosti, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší do této činnosti zasahovat za situace, kdy obecné soudy respektují ústavně chráněná práva a svobody. Takové porušení Ústavní soud nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2005

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu