Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 445/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2003, čj. - 156, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. - 141, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, čj. - 120, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").

Stěžovatel uvedl, že L. H. podal České advokátní komoře (dále jen "ČAK") stížnost na postup stěžovatele v souvislosti s výkonem advokacie. ČAK stížnost odložila jako neopodstatněnou. Stěžovatel podal proti L H. žalobu na ochranu osobnosti, protože jeho postup poškodil stěžovatelovu čest a právo na ochranu dobrého jména. Podle stěžovatele neměl L. H. subjektivní právo podat stížnost u ČAK, nebyl totiž klientem, jehož postavení je chráněno zákonem o advokacii. Subjektivní právo L. H. nelze dovodit ani z vládní Ú. l., která, podle stěžovatele, není obecně závazná. Stěžovatel odkázal nau z roku 1948, podle níž byla vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona, nikoli vyhlášky. Ty mohly být závazné pouze pro subjekty podřízené vládě. Takovým subjektem, podle stěžovatele, rozhodně není ČAK. V této souvislosti upozornil na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

. Za smyslu prosté označil stěžovatel odvození subjektivního práva L. H. z d (dále jen ""). Krajský soud se podle stěžovatele vůbec nezabýval závazností uvedené vyhlášky. Ani vrchní soud se nezabýval závazností uvedené vyhlášky a dovodil z ní subjektivní právo podat stížnost k ČAK. Podle stěžovatele tak porušil zásadu iura novit curia, stejně jako krajský soud. Podle stěžovatele krajský a vrchní soud porušily jeho právo na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména ve smyslu y, právo na spravedlivý proces ve smyslu y a y ČR a princip rovnosti v právech vyjádřený v y.

V souladu s ustanovením , 4 byla vyžádána vyjádření účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu ČR, vrchního soudu a krajského soudu.

Nejvyšší soud ČR sdělil, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle . Dovoláním napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil odkazem na a násl. ObčZ, k zásahu do práv stěžovatele došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva. Odvolací soud se dle svého názoru neodchýlil od ustálené judikatury.

Vrchní soud odkázal na obsah svého rozhodnutí a uvedl, že nebylo možné dovodit zásah do osobnostních práv stěžovatele, protože ze strany žalovaného se jednalo o výkon práva, což je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu.

Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že údaje o žalobci, obsažené ve stížnosti L. H., nelze považovat za neoprávněný zásah do práv stěžovatele na ochranu osobnosti.

Ze spisu sp. zn. Krajského soudu v Praze bylo zjištěno, že v říjnu 1999 stěžovatel podal žalobu na ochranu osobnosti u Městského soudu v Praze, který, s odkazem na svou věcnou nepříslušnost, postoupil žalobu krajskému soudu usnesením ze dne 29. 10. 1999, čj. - 14. Krajský soud, rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, čj. - 120, žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že podmínkou úspěšnosti žaloby na ochranu osobnosti je existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv, který je současně objektivně způsobilý narušit, příp. ohrozit práva chráněná v a násl. ObčZ. Krajský soud dovodil, že podání stížnosti České advokátní komoře je právě výkonem subjektivního práva, které vychází z ustanovení vládní Ú. l. o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Okolnosti konání valné hromady byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení žalovaného L. H. o správnosti jeho tvrzení uvedených o žalobci ve stížnosti podané ČAK. V řízení nebylo prokázáno, že by zásah do osobnostních práv stěžovatele (žalobce) byl nepřiměřený.

Vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, čj. - 141, jako věcně správný. Uvedl, že jestliže tvrzení obsažené ve stížnosti L. H. nelze z objektivního pohledu považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele (žalobce), nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného podle § 13 ObčZ.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 15. 5. 2003, čj. - 156.

Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sbírka nálezů a usnesení"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

Podle stěžovatele obecné soudy dovodily výkon subjektivního práva L. H. z obecně nezávazné vládní vyhlášky a tím neposkytly ochranu jeho ústavně zaručeným osobnostním právům a jeho právu na spravedlivý proces. K argumentaci stěžovatele, týkající se Ú. l., je nutné podotknout, že stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 557] a jeho citace je v tomto směru zavádějící. Slova o omezené účinnosti vládní vyhlášky jsou obsažena pouze v části nálezu, ve které Ústavní soud rekapituluje právní názory stěžovatele v uvedené věci. V usnesení pak Ústavní soud pouze konstatuje, že tato vládní vyhláška je doposud platná.

V této souvislosti nelze opomenout, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí pouze na právním názoru, že L. H. vykonával své subjektivní právo na základě uvedené vládní vyhlášky, ale i na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by zásah do osobnostních práv stěžovatele byl nepřiměřený. Obecné soudy rovněž dospěly k závěru, že údaje, obsažené ve stížnosti L. H., nebyly způsobilé neoprávněně zasáhnout do práv stěžovatele, jako žalobce, na ochranu osobnosti. S přihlédnutím k obsahu napadených rozhodnutí tedy lze konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do ústavně zaručených osobnostních práv stěžovatele, ani k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu