Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50115.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 434/05
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele R. E., zastoupeného JUDr. Ivanou Holečkovou, advokátkou se sídlem Lužická 32, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2005 sp. zn. 8 To 4/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2004 sp. zn. 2 T 153/2003 , t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností domáhal se stěžovatel odkladu výkonu a následné kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Těmito byl uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví (§ 223 tr. zák.) a neposkytnutí pomoci (§ 208 tr. zák.) a při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. srpna 2004 sp. zn. 16 T 113/2004 (jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změněně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) odsouzen podle § 161 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a poškození byli odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel, poté co zrekapituloval řízení před obecnými soudy vedené, namítal, že došlo k nesprávnému hodnocení provedených důkazů a neadekvátnímu zamítnutí jeho důkazních návrhů výslechem jeho manželky a matky, majících potvrzovat jím uváděnou verzi skutkového děje stíhané věci. Takto má za to, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, když nedošlo k vyvození skutkového základu odpovídajícího nabízející se možné variantě jemu nejpříznivější. V návaznosti na tyto své vývody posléze tvrdil, že došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, při současném porušení čl. 1 a čl. 90 Ústav y ČR, v rovině práva jednoduchého potom § 2 odst. 5 , § 33 odst. 1 , § 92 odst. 2 , § 134 odst. 2 a § 125 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, přičemž v rámci práva na spravedlivý proces, resp. v oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
,
,
,
).
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Tato jsou dostatečně a především konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy v nich ve shodě s imperativem z § 125 odst. 1 tr. řádu plynoucím vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opírají a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, když obhajobě stěžovatele pro nereálnost jejího obsahu nepřisvědčily. Odvolací soud nalézacím soudem popsané myšlenkové konstrukce blíže rozvedl, a to i v důsledku jim provedeného dokazování, jakož i v nezbytném rozsahu v kontextu vyvozených závěrů vyložil, proč nevyhověl důkazním návrhů stěžovatele [str. 5, 6 předmětného rozsudku (srov. nálezy ve věcech
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
,
,
)]. Námitky stěžovatele pod aspektem tohoto zjištění mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81 , čl. 91 Ústav y ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Pro takto vyvozený závěr promítající se ve zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad výkonu napadených rozhodnutí se tak stal bezpředmětným, a proto o něm nebylo samostatně rozhodováno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005