Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 215/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 12. září 2005 ve věci navrhovatele PPF burzovní společnost, a. s. se sídlem Praha 4, Na Pankráci 121, IČ 60196211, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem 120 00 Praha 2, Vinohradská 37, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003 č. j. -271 a Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002 č. j. -177, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele, jíž se domáhal zaplacení částky 385.630.253,- Kč s příslušenstvím, jakož i jeho rozhodnutí o nákladech řízení, současně byla uložena žalobci povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným. Uvedl, že se rozhodnutími cítí dotčen v právech, která jsou zakotvena v d v návaznosti na y, soudy odmítly chránit jeho vlastnické právo i když jim to ukládá Protokolu č. 1 k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, rozhodnutí Nejvyššího soudu stížností však nenapadá, poněvadž si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud není vůči Nejvyššímu soudu v postavení odvolací instance

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, v případě mimořádného opravného prostředku šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [ a odst. 2 , ve znění předpisů, účinném před 1. 4. 2004, sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.].

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2005 č. j. -332 bylo zjištěno, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002 č. j. -177, podal žalobce dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na a co do důvodů na ustanovení a b) , přičemž za otázku zásadního právního významu považoval odvolatel především otázku, zda z hlediska požadavku na určitost právního úkonu je přípustné sjednávat obecně ve smlouvách, a zvlášť ve smlouvách rámcových, pravidlo (vzorec), které předpokládá, že skutečnosti nezbytné pro jeho aplikaci, a tedy pro zjištění přesné výše finančního závazku (a určení strany povinné k jeho úhradě), nastanou teprve po uzavření smlouvy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, když opodstatněně konstatoval, že takto předestřenou otázku nelze posoudit jako otázku zásadního právního významu ve smyslu , své rozhodnutí dovolací soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.

S ohledem na uvedené, na skutečnost, že ústavní stížnost nesměřuje proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno konstatovat, že tato, podaná stěžovatelem proti rozsudkům soudu I. a II. stupně dne 26. 4. 2005, je stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené, když v předmětné věci pro její počátek nelze vycházet z odst. 2. sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož lhůta počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm - jestliže bylo rozhodnuto, že uplatněný mimořádný prostředek byl nepřípustný, nelze na takový hledět jako na zákonem poskytnutý k ochraně tvrzeného práva stěžovatele. Proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [ , ve znění pozdějších předpisů].

K důvodům, pro něž stěžovatel nepodal ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu lze poukázat na znění , odst. 3 .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2005