Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 126/05

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Evropská 237, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2004, č. j. -70, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. P.,zastoupené Mgr. Evou Šutkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Počernická 96, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tímto rozsudkem byl k odvolání žalobce (stěžovatele) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. července 2004, č. j. -39, ve výrocích, jimiž byla určena lhůta splatnosti pro zaplacení dlužného výživného, určeno příjmení nezletilého Petra (jedná se pseudonym) (syn stěžovatele) na "P." a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V ústavní stížnosti pak stěžovatel brojil především proti výroku o určení příjmení svého nezletilého syna. Krajský soud v Praze ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že jsou dány zákonné podmínky pro určení příjmení nezletilého podle § 38 odst. 3 zákona o rodině, protože rodiče (vedlejší účastnice a stěžovatel) se o jeho příjmení nedohodli. Před narozením dítěte bylo určeno jeho příjmení na P., neboť matka při uzavírání manželství přijala příjmení svého manžela a otcovství bylo určeno v důsledku zákonné domněnky otcovství manžela matky dle § 51 odst. 1 zákona o rodině. Posléze došlo k popření otcovství a určení jeho otcovství souhlasným prohlášením rodičů, přičemž oba rodiče mají rozdílná příjmení. Při posuzování věci vycházel odvolací soud z toho, že nezletilý Petr žije od svého narození s matkou ve společné domácnosti, matka o něj řádně pečuje a podle rozhodnutí soudu tak bude oprávněna činit i do budoucna. Příjmením P. bude zachována jednota příjmení jeho a matky, což se soudu jeví jako opatření v zájmu nezletilého, protože od svého narození toto jméno užívá a s tímto příjmením se již ztotožnil, byť je dosud v útlém věku. Změna příjmení by mu mohla přinést určité psychické, ale i technicko-úřední problémy. Jako neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že v dohledné době dojde ke změně příjmení matky nezletilého Petra v souvislosti s uzavřením jejího nového sňatku. Odvolací soud konstatoval, že z faktického jednání matky nezletilého a jejího přítele nelze činit závěr o pravděpodobnosti změny jména. Pokud by matka shodu svého příjmení se jménem nezletilého přesto porušila, mohlo by se jednat o závažný důvod, pro který by soud ve smyslu § 49 zákona o rodině dal, na místo matky nezletilého, souhlas k podání žádosti žalobcem o změnu příjmení nezletilého Petra u příslušného správního orgánu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svých rodičovských práv, která jsou zakotvena v d, ale i práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte, a to konkrétně práva dítěte na zachování jeho totožnosti se stěžovatelem, včetně zachování rodinných svazků. Dále namítal porušení práva na soudní ochranu, zakotvených v ve spojení s y ČR. Stěžovatel nejprve poměrně obsáhle zrekapituloval průběh dosavadního řízení, včetně vydaných rozhodnutí. Z konkrétních věcí namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu práva dítěte, a to především právo dítěte na jméno, ale i právo na zachování jeho totožnosti, včetně rodinných svazků. Dle názoru stěžovatele nelze brát za rozhodující prohlášení matky nezletilého a jejího přítele, že zachovají svoji totožnost jmen i po případném sňatku. Stěžovatel vyjádřil dále přesvědčení, že příjmení určuje i tu skutečnost, že nezletilý je stěžovatelovým synem, a že syn má nést jeho jméno a ne jméno někoho, kdo není jednoznačně jeho otcem. Je především v zájmu dítěte, aby pocit sounáležitosti se stěžovatelem byl pěstován a prohlubován. Navíc je nezletilý Petr ještě ve věku, kdy by se ho změna jména nijak nedotkla a do budoucna by měl jistotu pevného a odpovídajícího jména.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že v řízení provedl všechny potřebné důkazy a učinil z nich správná skutková zjištění. Mimo provedených důkazů vzal v úvahu i další vývoj osobních vztahů matky nezletilého a jejího partnera. Po zvážení všech důkazů a okolností se v rozhodnutí přiklonil na stranu matky nezletilého. Je toho názoru, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že nezletilý se příjmením P. identifikuje s osobou pro něj zcela cizího muže. Tímto příjmením se identifikuje především s příjmením své matky, která při uzavírání manželství přijala příjmení svého manžela a po rozvodu manželství se nerozhodla vrátit se ke svému předchozímu příjmení. Právě zachování jednoty příjmení matky a nezletilého bylo pro soud rozhodujícím důvodem pro určení příjmení nezletilému. Soud nesdílel obavy otce nezletilého z toho, že by v krátké době mohlo dojít v důsledku uzavření nového manželství matkou nezletilého k rozdělení příjmení matky a nezletilého.

Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud při svém rozhodování nijak nepochybil, přihlédl ke všem účastníky tvrzeným skutečnostem a své rozhodnutí vydal na základě řádně provedených důkazů. Jeho rozhodnutím nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele. Stěžovateli není na základě rozsudku bráněno ve styku se synem a je zcela na něm, zda bude pěstovat pocit sounáležitosti, či nikoli. O příjmení dítěte rozhodl soud plně v jeho zájmu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě resp. ě a Úmluvě o právech dítěte, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jak vyplývá z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. písm. d) y ČR, ], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR).

Obsahem ústavní stížnosti, kterou vedle poměrně obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení a obsahu vydaných rozhodnutí tvořila pouze stručná ústavněprávní argumentace, byla polemika stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho závěry ohledně určení příjmení dítěte. V této souvislosti poukazoval na to, že dítě by si mělo vytvořit pocit sounáležitosti s otcem, přičemž jedním z předpokladů této sounáležitosti je i shodné příjmení. Tuto argumentací není nutno vyvracet, nicméně je třeba konstatovat, že tak jako může shodné příjmení vytvářet pouto mezi dítětem a otcem, stejně tak vytváří pouto s matkou. Jelikož nemají oba rodiče stejná příjmení, je na posouzení soudu, pokud se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou, aby se přiklonil na stranu jednoho nebo druhého z rodičů. Za tím účelem pak provádí potřebná dokazování. V daném případě ve prospěch příjmení matky hovořila především ta skutečnost, že nezletilý byl svěřen do péče matky a sdílí s ní společnou domácnost. Je tedy logické, aby nezletilý sdílel i její příjmení (nikoliv tedy příjmení bývalého manžela matky nezletilého, jak v ústavní stížnosti uvádí stěžovatel). Z tohoto pohledu byla obecnými soud respektována i práva nezletilého dítěte, tak jak požaduje Úmluva o právech dítěte. Úvahy stěžovatele o tom, jak se matka zachová při případném sňatku jsou pak pouhou spekulací, která nemá oporu ve zjištěních soudu. Ústavní soud konstatuje, že v postupu soudů při zjišťování důkazů a z nich vyvozených právních závěrů nelze spatřovat pochybení. V daném případě se z odůvodnění rozhodnutí podává, že soudy provedly řádné dokazovaní, provedené důkazy náležitě zhodnotily a vyvodily z nich závěry, které se skutkovými zjištěními nejsou v logickém rozporu. K tomu Ústavní soud podotýká, že podle ustálené judikatury platí, že pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané . Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelem namítané porušení rodičovských práv. Napadeným rozhodnutím totiž stěžovateli není nikterak bráněno stýkat se nezletilým.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. září 2005

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu