Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 125/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 4. 3. 2005 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 1. 2005, čj. -171, s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené a d a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 8. 2004, čj. -144, uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tak, že spolu s J. D. opatřil falešné potvrzení o výši příjmů zaměstnavatele, firmy V. M., pro M. N., která na základě tohoto potvrzení ve dvou případech, a to se společností Home Credit Finance, a. s., a GE Capital Multiservis, a. s., uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru na zakoupení spotřební elektroniky, přičemž po zaplacení akontace jmenovaní zakoupené zboží odvezli, čímž způsobili uvedeným společnostem škodu ve výši 16 990,- Kč, resp. 14 390,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však odvolací soud usnesením napadeným touto ústavní stížností podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že jednak nezjistily všechny relevantní skutečnosti vedoucí k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, přičemž tato jejich povinnost má vyplývat z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, že jednak nerespektovaly zásadu presumpce neviny a dále že mu neuvěřily pro jeho příslušnost k rómskému etniku; jde-li o soud odvolací, ten měl porušit svou přezkumnou povinnost. Podstata věci dle stěžovatele spočívá v tom, že odsuzující rozsudek byl vydán na základě jediné výpovědi M. N., učiněné v přípravném řízení, před soudem pak jmenovaná odmítla vypovídat. Bezprostředně poté, kdy došlo k jeho odsouzení, zaslala soudu dopis, v němž uvedla, že se stěžovatel trestného jednání nedopustil a pokud proti němu vypovídala, stalo se tak ze msty, neboť s ní odmítl žít a ona měla strach, že nedokáže věci, které si vzala na splátky, splácet. Za tohoto stavu měl odvolací soud jmenovanou předvolat a vyslechnout ji v odvolacím řízení jako svědka, neboť rozsudek nad ní byl již pravomocný. Soud tak odmítl učinit, přičemž zcela pominul procesní postavení jmenované v přípravném řízení a skutečnost, že by byla vyslechnuta jako svědkyně. Takový postup měl za následek porušení § 2 odst. 5 trestního řádu. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se , a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl výslech M. N. v procesním postavení svědkyně. Jak však plyne z ústavní stížnosti, stěžovateli je známa konstantní judikatura Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel provedení důkazu výslechem jmenované navrhoval, nicméně i kdyby tomu tak nebylo, na podstatě věci se tím nic nemění. Vedení dokazování, jak již naznačují výše uvedené teze, je věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do daného procesu je samozřejmě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Podmínky, za nichž k takovému porušování může dojít, stanovil Ústavní soud prostřednictvím své, dnes již bohaté judikatury. Z ní plyne, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové porušení nepředstavuje. Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, včetně nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004,

sp. zn.

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).

V posuzované věci nelze nic vytknout ani postupu soudu nalézacího, ani odvolacího. V prvé řadě se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že by jej usvědčovala výlučně výpověď spoluobžalované M. N. Jednalo se sice o klíčový důkaz proti stěžovateli, nicméně byly zde i další důkazy a skutečnosti, jež s tímto důkazem vytvořily řetězec, na jehož základě nalézací soud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Úvahy, jimiž byl soud při svém rozhodování veden, jsou popsány v odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž Ústavní soud žádné pochybení, natož pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti, nezjistil (ostatně ani ústavní stížnost žádné výhrady v tomto směru neobsahuje).

Jde-li o samotné neprovedení důkazu (dalším) výslechem M. N., odvolací soud obdržel u "Dodatečné vysvětlení", v němž jmenovaná prohlašuje, že v daném trestním řízení úmyslně nepravdivě vypovídala v neprospěch stěžovatele. Jak je patrno z odůvodnění usnesení, odvolací soud podrobil obsah tohoto prohlášení pečlivé analýze a zejména v souvislosti s rozsudkem soudu prvního stupně, resp. z něho vyplývajícího zhodnocení provedených důkazů, jej shledal nevěrohodným. Vzhledem k tomu pak nepovažoval za nezbytné provedení důkazu výslechem uvedené osoby. Odůvodnění daného postupu lze považovat za řádné nejen z hlediska formálního, ale i věcného, neboť je patrné, že odvolací soud uvedený důkaz neprovedl z důvodu jeho "nadbytečnosti". Zbývá dodat, že ústavní stížnost, jde-li o úvahy soudu ohledně věrohodnosti obsahu předmětného prohlášení, žádné námitky neobsahuje. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že důvodem pro něj negativního rozhodnutí je jeho příslušnost k rómskému etniku, za daného stavu věci se jedná o ničím nepodloženou spekulaci.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005