Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 218/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů M. M., zastoupeného JUDr. P. K. a S. V., zastoupeného Mgr. P. Ř., advokátem v Praze 1, Na Příkopě 25/958, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 23. 5. 2002 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 7. 2. 2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 23. 5. 2002, jímž byla zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 7. 2. 2002, jímž byli jako spolupachatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu podle a odst. 4 trestního zákona ve znění novely Stěžovatelé podali původně samostatné ústavní stížnosti, které byly usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. září 2005 spojeny ke společnému projednání. Podle jejich názoru byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení a d (dále jen " ") a a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:

Stěžovatelé především namítají, že jim nebylo umožněno bez náležitého odůvodnění provést v řízení před soudem důkazy svědčící v jejich prospěch. Dále tvrdí, že se soud I. stupně nevyrovnal s jejich obhajobou, pokud jde o totožnost finančních prostředků převedených z účtu společnosti H. S., s.r.o. s finančními prostředky poskytnutými A. P. a.s. V této souvislosti prý obecné soudy nesprávně posoudily postavení svědka H., který podle názoru stěžovatelů měl být ve stejné pozici jako stěžovatelé a nikoliv vyslýchán jako svědek. Dále stěžovatelé brojili proti tomu, že nebyly k objasnění důležitých skutečností opatřeny znalecké posudky a že soud I. stupně hodnotil odborné znalecké otázky sám. Stěžovatel V. konečně prohlásil, že některé právní závěry a některá skutková zjištění nejsou v souladu s provedenými důkazy, a proto jsou prý napadená rozhodnutí v rozporu s y. Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem uvedeného soudu sp. zn. ze dne 7. 2. 2002 uznáni vinnými jako spolupachatelé trestným činem podvodu podle a 4 trestního zákona ve znění novely a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem.

Vrchní soud v Praze usnesením č.j. ze dne 23. 5. 2002 odvolání obou stěžovatelů zamítl. V obsáhlém odůvodnění uvedl, že v řízení byly dodrženy příslušné předpisy trestního řádu a že všechny orgány postupovaly při provádění důkazů takovým způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále prohlásil, že soud I. stupně nepochybil, pokud nevyhověl návrhu stěžovatele M. na rozsáhlé dokazování, které mělo podpořit jeho obhajobu o neexistenci podvodného úmyslu. Ve shodě se soudem I. stupně neshledal tento návrh opodstatněným, neboť provedenými důkazy byla jeho obhajoba v tomto směru spolehlivě vyvrácena. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak vrchní soud podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatelů.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 15. 1. 2003 odmítl, protože byla podána z jiného důvodu než trestní řád připouští. Rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností napadeno nebylo.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k jeho porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je především prostý nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů; namítají nesprávné a nedostatečné dokazování (neprovedení všech navrhovaných důkazů a nedostatečné odůvodnění rozsudku), konkrétně pak i to, že obecné soudy posuzovaly některé otázky samostatně a že neprovedly znalecké posudky (ohodnocení ceny nemovitosti). Dále stěžovatelé tvrdili, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a že na zjištěný skutkový stav aplikovaly nesprávné právní závěry.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že proces dokazování i hodnocení důkazů je veden samostatně obecnými soudy, které jsou povinny vypořádat se se všemi provedenými důkazy. Jsou povinny uvést, o které důkazy své závěry opírají, a odůvodnit, které důkazy nepoužily a proč. Obecné soudy však nemusí provádět všechny navrhované důkazy. Jsou povinny provést dokazování v rozsahu dostačujícím pro posouzení, zda byl trestný čin spáchán. Pokud obecné soudy postupují výše uvedeným způsobem, pak jejich postup je aplikací běžného práva a do základních práv osob, před soudem stojících, nezasahuje.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování i hodnocení důkazů postupovaly v souladu s pravidly danými trestním řádem. Mezi skutkovým zjištěním a vyslovenými právními závěry neexistuje - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor, který by mohl způsobit porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a nelze rovněž dovozovat, že by soudy postupovaly způsobem svévolným. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a oba soudy se s námitkami a s návrhy stěžovatelů náležitě a dostatečně vypořádaly. Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jednalo toliko o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy provedly způsobem ústavně konformním a právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani jiné jejich základní právo, neporušily.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2005

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Jitka Kučná