Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 85/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. D. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2003, č.j. -229, za účasti Nejvyššího soudu,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2002.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen o nesprávnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, požaduje jeho přezkoumání, neboť okresní ani krajský soud se nezabývaly jeho poukazem na to, že opírá svůj nárok o rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, sp.zn. . Okresní a krajský soud nechtějí a nemohou pochopit aspekty jeho tvrzení a Nejvyšší soud nepřišel na to, že nebyla dostatečně zajištěna jeho ochrana jednak podle obč. zák. a dále podley proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání by mohlo být přípustné jen dle , avšak námitky obsažené v dovolání jsou výhradně skutkového charakteru, není zmíněna ani jedna právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nebylo proto možné uvažovat o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani z hlediska posuzování právní otázky dosud neřešené nebo nevyřešené, ani z hlediska řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Napadeným rozhodnutím proto nebyla porušena práva, o nichž se stěžovatel zmiňuje.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele podaném dle ust. proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 91 380 Kč s přísl. (okresní soud ve věci opakovaně rozhodoval zamítavým rozsudkem poté, co mu byla věc odvolacím soudem vrácena k doplnění dokazování).

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry vyslovenými soudy prvého a druhého stupně, přičemž veškerá argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho argumenty, případně je nepochopily. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že nedostatky v činnosti soudů nižších stupňů nezjistil. Stěžovatel pomíjí, že Nejvyšší soud se věcí zabýval pouze z hlediska přípustnosti dovolání, tj. zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání dle ustanovení přitom v ústavní stížnosti nic nevytýká. Rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně, ve vztahu k nimž uvádí stručné výhrady (navíc postrádající ústavněprávní argumentaci), ústavní stížností nenapadá.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud Nejvyšší soud shledá dovolání nepřípustným, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, nikoliv přezkoumávat úvahu obecného soudu o tom, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Dle názoru Ústavního soudu nelze z tohoto hlediska v projednávané věci Nejvyššímu soudu nic vytknout.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání postupoval v souladu s , podle kterého usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle , nemusí být odůvodněno. Uvedené ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2004,

sp. zn.

, zrušeno, avšak vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval před vydáním citovaného nálezu, stěžovatel nejenže nenapadá okolnost, že usnesení Nejvyššího soudu nebylo odůvodněno, ale ani právní závěr o tom, že dovolání je nepřípustné a v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání) vůbec neuvádí, proč by napadené rozhodnutí mělo mít ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nelze postup Nejvyššího soudu v projednávané věci ani z tohoto hlediska považovat ze neústavní.

Vzhledem k tomu, že o stěžovatelově věci meritorně shodně rozhodly dva stupně obecných soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadl, a dovolací soud se zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s tehdy platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů stěžovatelem uplatněných, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele. K porušení stěžovatelem uváděného práva chráněného y pak ani v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti dovolání dojít nemohlo.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

K : doručit: advokát 2x

Nejvyššímu soudu

Okresnímu soudu ve Vsetíně- pobočka Vlašské Meziříčí ke

sp.zn. vědomí

Přílohy: usnesení Nejvyššího soudu č.j. -229 a materiál zaslaný

Okresním soudem ve Vsetíně- pobočka Vlašské Meziříčí ponechat ve spise

ostatní přílohy vrátit

Po obdržení ZPL založ