Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50051.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 372/05
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelky SIMONA spol. s r. o., IČ 49678485, se sídlem Lodžská 401, Praha 8, zastoupené jednatelem Josefem Wotzy, právně zastoupené Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem Klimentská 1515/22, 110 00 Praha 1, o ústavních stížnostech proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2005 č. j. 32 Odo 694/2004 -128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 55 Co 301/2003 -117, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 372/05 a sp. zn. III. ÚS 377/05 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 372/05.II . Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 18. července 2005, jímž bylo zahájeno řízení o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. III. ÚS 372/05
, navrhovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 96 odst. 1 Ústav y ČR.
Podle odůvodnění návrhu mělo k namítanému dotčení ústavního pořádku dojít tím, že označený soud podřadil dovolání navrhovatelky pod výjimku uvedenou v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. a pro nepřípustnost jej odmítl. V této souvislosti navrhovatelka na podporu své argumentace o nesprávnosti takto učiněného postupu namítla, že pouze uzavřela s jiným podnikatelským subjektem smlouvu o podnájmu nebytových prostor, přičemž dle jejího názoru ze žádných okolností případu nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem dovodit, že se předmětná smlouva týkala její podnikatelské činnosti či by k ní měla přímý vztah, když v ní samotné projevily její strany vůli, že ve věcech, které jí nejsou upraveny, se má postupovat dle zák. č. 116/1990 Sb. a zák. č. 40/1964 Sb.
V dalších stížnostních bodech navrhovatelka zdůraznila chybné poučení odvolacím soudem o možnosti podat v předmětné věci dovolání, a dále, že považuje za relevantní i tu skutečnost, že soud odvolací v průběhu řízení opakovaně "měnil" rozhodnutí soudu nalézacího, právní otázky byly řešeny v rámci jeho geneze naprosto rozdílným způsobem, a tudíž dle názoru navrhovatelky "je třeba řešit otázku, zda nedošlo k přípustnosti dovolání v souvislosti s nastolením problému zásadního právního významu". V návaznosti na tyto své výhrady posléze navrhla, aby Ústavní soud citované usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil.
II.
Samostatným návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. července 2005, jemuž byla přidělena
sp. zn. III. ÚS 377/05
, se navrhovatelka domáhala zrušení, vydání předmětného usnesení Nejvyššího soudu předcházejícího, v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tímto byl změněn ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2003 č. j. 27 C 291/99 -106 tak, že (I.) se zamítá žaloba navrhovatelky, aby jí žalovaná zaplatila 31.737,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. června 1999 do zaplacení a dále (II.) bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Navrhovatelka s poukazem na blíže rozvedené výhrady dovozovala, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení shora vyjmenovaných ústavních kautel.
III.
Vzhledem k tomu, že obě výše označené věci se týkají téže navrhovatelky a jsou procesně provázány (resp. rozhodnutí, ve vztahu k nimž vznesla navrhovatelka své námitky, na sebe navazují), bylo pro tuto jejich souvislost rozhodnuto, za použití § 63 zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , z důvodu hospodárnosti o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 372/05
.
IV.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b) , odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z narativní části návrhu a shodně i z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání navrhovatelky směřující do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 55 Co 301/2003 -117 z důvodu, že se jedná o dovolání nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , když dospěl k závěru, že se v dané věci stran smlouvy o podnájmu nebytových prostor, o níž navrhovatelka svůj tvrzený nárok v řízení opřela, jednalo o vztah založený mezi podnikateli, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se předmětná smlouva týkala podnikatelské činnosti jejích účastníků.
Pokud navrhovatelka, s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jako nájemce Obchodního domu SIMONA za blíže rozvedených podmínek přenechala v něm se nacházející specifikovaný nebytový prostor k podnájmu žalované (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem), nepovažuje Ústavní soud racionálně obhajitelný vývod Nejvyšším soudem učiněný za projev svévole a vykročující tak z mezí ústavnosti (konečně z příslušných ustanovení obchodního zákoníku vycházel v rámci stipulace uplatněného nároku při svém rozhodování již nalézací soud). Argument navrhovatelky, založený na úvaze, zda se v její věci jednalo či nikoliv o otázku zásadního právního významu, případně po kladném uvážení Nejvyššího soudu zakládající přípustnost dovolání, je tudíž v daném kontextu s ohledem na specialitu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. zcela irelevantní.
Ústavní soud, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 ústav y ČR), povolaným korigovat pouze extrémní excesy ocitající se již mimo mantinely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústav y ČR), shledal proto návrh v tomto rozsahu zjevně neopodstatněným.
Ohledně návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 55 Co 301/2003 -117 byl nutno vzít v potaz skutečnost, že dovolání v předmětné věci bylo nepřípustné ex lege, tj. bez dalšího ze zákona samotného, aniž bylo jakkoliv v dispozici navrhovatelky, a to i navzdory nesprávnému poučení ze strany odvolacího soudu, které nemůže být pro Nejvyšší soud překážkou aplikace kogentního ustanovení zákona (čl. 2 odst. 3 , čl. 90 , čl. 95 odst. 1 Ústav y ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d), přičemž totéž platí následně i pro Ústavní soud (čl. 88 odst. 2 Ústav y ČR). Z řečeného plyne, že v této části byla tudíž ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelkou podané dovolání nebylo vzhledem k uvedenému posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jejího práva poskytoval; resp. k jeho odmítnutí jako nepřípustného nedošlo z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval [§ 75 odst. 1 , § 72 odst. 3 , 4 zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Na základě vyložených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b) , odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu