Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 65/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ch. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp.zn. , za účasti Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , odst 1 a 3, odst 2 a 3, , čl, 36 odst. 1 a , d, y ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V ústavní stížnosti uvádí výhrady proti právním závěrům soudů prvého a druhého stupně, dle kterých nebylo možno vyhovět jejímu restitučnímu nároku - žalobě na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí podle , a to pro nedostatek podmínky státního občanství České republiky stěžovatelky. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se způsobem přezkoumání a hodnocením listinného důkazu "osvědčení o státním občanství ze dne 7. 7. 1996 za strany soudů prvého a druhého stupně. Dále uvádí, že z čl. 1 a 2 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy (publikované pod č. 169/1929 Sb.) vyplývá, že naturalizací uskutečněnou v roce 1953 nemohla ztratit české občanství, neboť se tak stalo přede dnem 13. 2. 1957, teprve kdy byl ukončen válečný stav s Japonskem.

Z připojeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2000, č.j. -126, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 7. 2002, byl zamítnut návrh stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí, neboť s ohledem na ztrátu českého občanství nesplňovala podmínku ust. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatelky zamítl a rozsudkem ze dne 10. 10. 2003, sp.zn. , rozsudek okresního soudu potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud posuzoval podané dovolání v souladu s ustanovením bodů 15 a 17 přechodných ustanovení podle dosavadních předpisů, tj. dle ve znění před jeho novelou provedenou Vzhledem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícímu prvostupňové rozhodnutí, bylo nutno přípustnost dovolání posuzovat podle ust. , neboť nešlo o případ, v němž by odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil dle , že odvolání je přípustné. Jak Nejvyšší soud zjistil, stěžovatelka však ani v odvolání, ani v souvislosti s jednáním u odvolacího soudu neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a nebyl tak splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání dle Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k absenci jakéhokoliv procesního úkonu ze strany stěžovatelky, který by bylo možno hodnotit jako návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, vůbec neshledal předpoklady přípustnosti dovolání.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu u ČR a dospěl k závěru, že není důvodná.

Stěžovatelka ústavní stížností sice napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, nicméně tomuto rozhodnutí, které se meritem věci vůbec nezabývalo, nic nevytýká, tzn. nemá žádné výhrady proti právnímu závěru o nepřípustnosti podaného dovolání. Veškerá její argumentace je založena na přesvědčení, že české občanství nikdy nepozbyla a zůstalo jí zachováno a směřuje tak proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, které však, jak je zřejmé z petitu ústavní stížnosti, nenapadá.

Za této situace Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť právním závěrům dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, které zcela korespondují s aplikovanou právní úpravou, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i pokud by stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí odvolacího soudu až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, jednalo by se o návrh podaný opožděně, neboť v tomto případě posouzení přípustnosti dovolání nezáviselo na uvážení Nejvyššího soudu o přípustnosti mimořádného opravného prostředku jak má na mysli ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ale dovolací soud byl při rozhodování vázán zákonnými podmínkami upravujícími přípustnost dovolání. Jinými slovy lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu by mohla být odvíjena od rozhodnutí (i nevyhovujícího) Nejvyššího soudu jen tehdy, pokud by stěžovatelka v souladu s ust. , ve znění před novelou provedenou z , učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu