Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 280/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. A. L., zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem se sídlem Praha 10, Petrohradská 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, čj. -350, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 5. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo rozhodováno o námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Zuzany Šmídové. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle a a 2 d (dále jen " "). Je přesvědčena, že uvedená soudkyně předem deklarovala, k jakému meritornímu rozhodnutí ve věci hodlá dospět, což dovozuje z tvrzení Ing. V. L., který se měl dozvědět o tom, že "spor o vyklizení bytu, vedený proti němu u stejného soudu, kdy předsedkyní příslušného senátu byla rovněž soudkyně JUDr. Šmídová, nemůže být rozhodnut v jeho neprospěch. Má si ale pospíšit, aby se tam nepřistěhovala stěžovatelka, která neuspěje ve svém sporu o vyklizení bytu". Dle stěžovatelky vyplývá podjatost soudkyně i z tvrzení V. P., spolumajitele domu v Praze 2, Chodská 1696, ze dne 26. 4. 2004 při správním řízení na Úřadu městské části Praha 2 ve věci řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu, a z rozhovorů lidí na chodbě domu a na veřejném prostranství nedaleko bydliště (že právní zástupkyně žalobců má u předsedkyně senátu zařízeno, že soud jejich žalobě o vyklizení bytu vyhoví a že žalovaní budou vystěhováni na ulici). Stěžovatelka se proto nemůže ztotožnit s rozhodnutím soudu o nevyloučení soudkyně. Namítá i to, že pro písařské chyby v odůvodnění se toto usnesení jeví jako nepřezkoumatelné.

Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze v právní věci žalobkyň M. K. a Ing. D. H. proti žalovaným MUDr. A. L. (dále jen "stěžovatelka") a Ing. V. L., o vyklizení bytu, rozhodl o námitce podjatosti JUDr. Zuzany Šmídové, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že soud vyšel při projednání námitky podjatosti z tvrzení žalovaných (kteří podjatost soudkyně dovozovali z vyjádření V. P. při správním řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu a z postupu soudkyně v řízení, který považovali za šikanu), a z vyjádření dotčené soudkyně i ostatních soudců civilního úseku Obvodního soudu pro Prahu 2 (kteří k podané námitce uvedli, že nemají k účastníkům ani jejich zástupcům žádný vztah, pro který by byly pochybnosti o jejich nepodjatosti). Námitku podjatosti posoudil s odvoláním na ustanovení a 4 a věty prvé jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že vznesená námitka neobsahuje žádné tvrzení o konkrétních okolnostech, pro které by bylo možno pochybovat o nepodjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 2 včetně soudkyně JUDr. Šmídové, když pouhá nespokojenost s jejím procesním postupem důvodem pro její vyloučení být nemůže.

K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Městský soud v Praze. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Z hlediska ústavního může být posouzena pouze otázka, zda právní názor obecného soudu je ústavně konformní, či zda, naopak, jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K porušení základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, nález č. 33).

Ústavní soud považuje za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace ustanovení ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v y.

Současným zněním ustanovení je založeno vyloučení soudce, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na věc; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pouze pochybnosti o poměru soudce k projednávané věci nebo k účastníkům, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: , komentář, 6. vydání, 2003, str. 45).

Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů je rozhodování o vyloučení soudce věcí především obecných soudů. Na nich je, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, str. 365).

V daném případě Ústavní soud dovozuje - s ohledem na obsah ústavní stížnosti i spisového materiálu - že nebyl dán reálný důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně JUDr. Zuzany Šmídové. Je zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval při projednání námitky žalovaných správně a ústavně konformním způsobem aplikoval výklad jednoduchého práva. Ústavní soud toliko připomíná, že v případech rozhodování o vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srov. nepubl. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 6. 2001). Se zřetelem na tyto úvahy lze dovozovat, že námitky ústavní stížnosti nejsou takové povahy, aby je bylo možno označit za reálné důvody k pochybnostem o nepodjatosti uvedené soudkyně.

Se stěžovatelkou se lze ztotožnit toliko v tom, že odůvodnění napadeného usnesení vykazuje řadu písařských chyb a zjevných nepřesností. Tato pochybení dle názoru Ústavního soudu nezpochybňují přezkoumatelnost rozhodnutí jako celku a lze je napravit v řízení před obecným soudem opravou odůvodnění usnesení dle ustanovení a , nikoli cestou ústavní stížnosti.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně porušeny nebyly. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu