Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
46977.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 327/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 8 C 200/2002 , ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003 , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 393/2004 , za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 4 Ústav y a čl. 1 , čl. 32 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 8 C 200/2002 , z něhož zjistil následující:
E. S. (dále jen "vedlejší účastnice"), se žalobou proti stěžovateli, svému otci, domáhala zvýšení výživného pro zletilé dítě, které bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 1986, sp. zn. 7 C 172/86 , v částce 450,- Kč měsíčně, na částku 2.500,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 8 C 200/2002 , výživné počínaje dnem 8. 8. 2002 zvýšil na částku 1.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice počínaje dnem právní moci rozsudku. Stěžovateli dále uložil povinnost dlužné výživné za období od 8. 8. 2002 do konce měsíce května roku 2003 v celkové výši 8.792,- Kč (dle opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003 v celkové výši 6.292,- Kč) vedlejší účastnici zaplatit ve splátkách ve výši 200,- Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje červencem 2003 do zaplacení, pod sankcí ztráty výhody splátek. Žalobu v části přesahující přiznanou částku 1.000,- Kč měsíčně soud zamítl a rozhodl o nákladech řízení
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003 , rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Změnil pouze výši a způsob splácení nedoplatku na výživném za období od 8. 8. 2002 a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Stěžovatel přesto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 392/2004 , jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž nesouhlasí s jeho výsledkem. Je přesvědčen o tom, že pro přiznání výživného vedlejší účastnici nejsou splněny zákonné důvody a že nařízená úprava znevýhodňuje jeho nezletilé syny. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 9, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, uplatnil již v odvolacím řízení. Ústavní stížnost je podle jeho názoru nedůvodná.
Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že oba obecné soudy platnou právní úpravu zákona o rodině aplikovaly způsobem, který nikterak neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. , které při posouzení přípustnosti dovolání aplikoval, a v odůvodnění rozhodnutí svůj postup vyložil. Účastník je přesvědčen o tom, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústav y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listin y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústav y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listin y Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Nejvyšší soud v něm dovodil, že dovolání není přípustné, neboť § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání ve věcech zákona o rodině, až na výjimky, které na posuzovaný případ nedopadají, nepřipouští. Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani podle ustanovení § 238 , § 238a a § 239 o.s.ř. Dovolání proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. , ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. , jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel proti uvedeným závěrům dovolacího soudu žádné námitky nevznáší, navrhuje však jeho zrušení. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 8 C 200/2002 , ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003 , je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ). Odstavec 4 ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu , podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatel podal dovolání, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání v posuzované věci nepřipouští. Nepřípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení tak vyplývá přímo ze zákona a stěžovatel byl o tom odvolacím soudem řádně poučen. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003 . Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 2. 12. 2003, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 29. 5. 2004, tedy po lhůtě k tomu určené.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu