Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 379/05

Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2005 o ústavní stížnosti obchodní společnosti Sklopísek Střeleč, a.s., se sídlem Újezd pod Troskami, Hrdoňovice 80, Mladějov v Čechách, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem, AK Hartmann, Jelínek, Vališ, Vych a partneři, Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. -169, -96 ze dne 29. 3. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. V ústavní stížnosti vytkla uvedenému rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení zásah do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V podrobném odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, vytkla krajskému soudu, že zcela pominul řadu podle stěžovatelky významných otázek, k nimž mělo být soudem zaujato stanovisko, kritice podrobila, že krajský soud odmítl její návrhy na provádění dalších důkazů, a to dle stěžovatelky v souvislosti s nesprávným výkladem relevantních ustanovení , a konečně vyjádřila přesvědčení, že napadený rozsudek je zčásti nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, případně nezákonný pro nesprávné právní posouzení právní otázky. Ohledně náhradově nákladového výroku napadeného rozsudku poukázala stěžovatelka na skutečnost, že jí byla v odůvodnění napadeného rozhodnutí uložena povinnost uhradit žalované rozdíl mezi vyčíslenými a skutečně uhrazenými náklady řízení, k čemuž namítla, že povinnosti nelze ukládat jinak, než ve výrokové části rozhodnutí.

Ústavní soud na podkladě tvrzení v ústavní stížnosti obsažených, s přihlédnutím k obsahu k ústavní stížnosti připojeného rozsudku touto stížností napadeného, dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout, a to z důvodu dále uvedených.

Z naříkaného rozhodnutí obecného soudu je bezpochyby patrno, že výrokem I. tohoto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové zrušil dvě ve výroku rozhodnutí citovaná rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové pro nezákonnost a věci žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Výrokem II. rozhodl pak o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni, tedy stěžovatelce, náklady řízení ve výši 11 515,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Podle ust. , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen " ") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická či právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Toto ustanovení s odkazem i na v něm citovaný článek y (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti "pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod"), je v rozhodovací praxi Ústavního soudu konstantně pojímáno tak, že zásahem orgánu veřejné moci je buď pravomocné rozhodnutí nebo "jiný" zásah, pod který spadá široká škála zásahů orgánů veřejné moci do základních práv dotčených subjektů, které je nutno hodnotit podle jejich obsahu a nikoli formy. Ústavní soud chápe pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci tak, že zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), jež v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak, než ústavní stížností resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález

sp. zn.

publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 243).

V projednávané věci je nepochybné, že ústavní stížnost co do svého petitu i odůvodnění napadá rozhodnutí obecného soudu a není tudíž ústavní stížností, která by brojila proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Od tohoto závěru se pak odvíjí rozhodnutí, že k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze přistoupit pro nepřípustnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a přezkumná pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), jejichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních předpisů. Tento princip subsidiarity vyplývá již z y, podle něhož ochrana základních práv a svobod je úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu; ten není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy, a proto do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

V důsledku kasačního rozhodnutí obecného soudu řízení o odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Jičíně před Finančním ředitelstvím v Hradci Králové, jako odvolacím správním orgánem, nadále pokračuje, takže i když z hlediska formálního je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové pravomocné, není ještě definitivně o daňové povinnosti stěžovatelky rozhodnuto. Stěžovatelka v případě svého přesvědčení, že by snad bylo správním úřadem v těchto řízeních rozhodnuto chybně, má znovu právo obrátit se cestou žaloby a případě i kasační stížnosti na soustavu obecných (správních) soudů a v rámci jejich činnosti uplatňovat vše, co pro hájení svých práv považuje za nezbytné. Teprve kdyby, podle názoru stěžovatelky, v konečném rozhodnutí soudů měla být porušena její ústavně zaručená práva, mohla by se obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud.

Je tedy patrno, že stěžovatelka zatím nevyčerpala všechny procesní prostředky, která jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( ).

Pokud jde o výrok II. napadeného rozhodnutí krajského soudu (jehož zrušení se stěžovatelka též domáhá vzhledem k tomu, že v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušit celý rozsudek ústavní stížností napadený) dospěl Ústavní soud k závěru, že ve vztahu k tomuto výroku rozsudku obecného soudu je ústavní stížnost rovněž nepřípustná a že je navíc podána osobou k jejímu podání neoprávněnou, a to dílem proto, že ústavní stížnost co do svého obsahu nenapadá ani tak uvedený výrok rozsudku, ale spíše toliko jeho odůvodnění, přičemž dále stěžovatelka ani netvrdí, v čem by snad měl tento výrok (přiznávající jí na náhradě nákladů řízení 11. 515,- Kč) dotknout se jí ústavně zaručených práv. Jak již uvedeno, je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Takové tvrzení však stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila. Pokud stěžovatelka polemizuje s odůvodněním náhradově nákladového výroku, je zcela nepochybné, že toto odůvodnění je nezpůsobilé samostatného přezkumu ze strany Ústavního soudu; Ústavní soud nemá důvodu polemizovat se stěžovatelčiným názorem, že povinnosti nelze účastníkům ukládat jinak, než ve výrokové části rozhodnutí, neboť jde o úvahu správnou. Právě proto, že ve výroku II. napadeného rozhodnutí stěžovatelce žádná povinnost uložena nebyla, není přípustné, aby se Ústavní soud na základě stěžovatelčiných výhrad k části odůvodnění rozsudku obecného soudu vyjadřoval.

Nezbylo proto než ústavní stížnost podle a e) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2005

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj