Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 414/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. L., zastoupeného Mgr. Markem Neústupným, advokátem, se sídlem U mlékárny 290, Mariánské Lázně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 18. 7. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , kterým byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 8. 2004, č. j. -410, a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. , kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní práva podle , 36 odst. 1, a 37 odst. 3 d, a a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Konkrétně má stěžovatel výhrady ke způsobu, jakým byla vyhodnocena výpověď svědkyně B. a k tomu, že byla soudem vyslechnuta v jeho nepřítomnosti. Taktéž nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka W. a svědkyň Č. a P., jakož i problému jazykové bariéry mezi stěžovatelem a uvedenými svědky. Proto se domnívá, že s jím navrženými důkazy nebylo zacházeno ústavně konformním způsobem, a zásadu volného hodnocení důkazů zaměnily obecné soudy za libovolný výběr důkazů.

Ze stěžovatelem připojených listin Ústavní soud zjistil, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestné činy kuplířství podle § 204 odst. 1 a 2 tr. z., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. z., a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. z. Těch se měl dopustit jednak tím, že bitím a hrozbou bitím donutil M. B., aby nabízela a provozovala pohlavní styk a jiné sexuální služby za úplatu, a z takto vydělaných finančních prostředků denně přebíral nejméně 80 EUR, které použil pro vlastní potřebu, a dále tím, že pro jiné obstarával heroin a pervitin a následně tyto látky nabídl a předával nejméně ve dvaceti případech M. B., nejméně ve dvou případech P. Č. a L. T. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání těchto trestných činů a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku se odvolal stěžovatel i státní zástupce. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004 byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. , bylo odmítnuto jeho dovolání, a to zčásti jako podané mimo rozsah přezkumné pravomoci a zčásti jako zjevně neopodstatněné.

Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz

sp. zn.

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (viz

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10). Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu jen v případech důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případech důkazů opomenutých a konečně případech svévolného hodnocení provedených důkazů (viz

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. U. 1).

Shora uvedený zásadní přístup Ústavního soudu zcela dopadá i na posuzovaný případ. V něm, podobně jako ve většině trestních věcí, se vytvořily skupiny důkazů, které vzájemně stály proti sobě, resp. provedené důkazy bylo možné vyhodnotit různými způsoby. Bylo zcela v pravomoci obecných soudů, aby se s touto situací vypořádaly tak, že vyloží, kterým důkazům věří, kterým věří zčásti, a kterým nevěří vůbec, za současného splnění nezbytné podmínky, aby své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily a vypořádaly se s obhajobou. Obecné soudy své závěry opřely zcela o výpovědi svědkyně B. a svědka W., o protokol o domovní prohlídce, a zčásti o další provedené důkazy. Přitom se obecné soudy prvního a druhého stupně vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s obhajobou stěžovatele, resp. s jeho námitkami proti vyhodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Rozsudky obou těchto soudů má tedy Ústavní soud za ústavně souladné. Pokud tedy ústavní stížnost namítá totéž, co bylo obsahem odvolání stěžovatele, je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.

Přiměřeně totéž platí o námitce stěžovatele k aplikaci § 209 odst. 1 tr. ř. ze strany soudu prvého stupně při výslechu svědkyně B. S tou se vypořádal dovolací soud zejména tak, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva v takovém případě poskytuje (§ 203 tr. ř.). Pokud tento opravný procesní prostředek nebyl stěžovatelem uplatněn v řízení před soudem prvého stupně, není ústavní stížnost v tomto směru vůbec přípustná. Nadto Ústavní soud konstatuje, že v daném případě ani jinak neshledal v tomto směru zásah do jeho ústavně zaručeného práva na přítomnost u výslechu svědkyně svědčící proti němu (když právo klást jí otázky bylo v každém případě zachováno), neboť byl zastoupen obhájkyní, která předmětnému výslechu byla přítomna.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu