Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 402/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. J. S., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2000, č.j. -91, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2003, č. j. -120, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2003, napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen "") a dále, že rozhodnutí nerespektuje článek 6y garantující právo na život a článek 30 odst. 1y, který zakotvuje právo na hmotné zabezpečení. Posléze svůj návrh rozšířil též proti výše označenému rozsudku Nejvyššího soudu, když důvody jeho protiústavnosti jsou podle stěžovatele stejné. Stěžovatel navrhl zrušit jak obě rozhodnutí, tak i ustanovení a upravující náhradu škody v občanskoprávních vztazích.

Z textu napadené stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vzešla ze sporu o náhradu škody, který vedl stěžovatel proti státnímu podniku P. Stěžovatel požadoval od žalované zaplacení částky 2.000.000,-Kč na náhradu škody, která mu měla vzniknout utonutím jeho syna F. Za smrt nesla odpovědnost právě žalovaná obchodní společnost. Požadovaná částka sestávala z nákladů spojených s pohřbem ve výši 13.510,60 Kč, zbytek pak tvořila náhrada nemajetkové újmy. Tuto nemajetkovou újmu stěžovatel konstruoval jako újmu citovou z utrpení způsobeného škodnou událostí a jako ztrátu způsobenou tím, že syn nemůže pomáhat stěžovateli v podnikání a v budoucnu nebude moci poskytnout pomoc a podporu rodičům v případě jejich bezmoci.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 1999 žalobě vyhověl pouze částečně, a to pokud jde o uplatněný nárok na náklady spojené s pohřbem. Ve zbytku žalobu zamítl s tím, že ostatní nároky nemají oporu v zákoně. Krajský soud v Brně tento rozsudek napadený odvoláním změnil tak, že stěžovatelovu nároku na náklady spojené s pohřbem vyhověl pouze v jeho nepromlčené části a ve zbytku tohoto nároku, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, prvostupňový rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání. Pokud jde o ostatní složky náhrady škody, ztotožnil se odvolací soud s názorem Městského soudu v Brně. .

Stěžovatel se pak obrátil na Nejvyšší soud, který však jeho dovolání po věcném projednání rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č. j. - 120, zamítl. Ztotožnil se se stanoviskem soudu I. a II. stupně, že vedle nároků uvedených v jeho ustanovení a , odst. 2 a odst. 3 pozůstalým při usmrcení osoby již další nároky nepřiznává. Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu mohl pozůstalým poskytovat výživu (popř. pomáhat mu v zaměstnání, v domácnosti či v péči o jeho osobu) nelze dovodit ani z ustanoveníy. Podle Nejvyššího soudu ČR však není vyloučeno, aby zaviněná smrt blízké osoby vzhledem ke vzájemným, úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovala natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Jde ovšem o nárok odlišný od nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení a 449 obč. zák., který byl předmětem řízení v posuzovaném případě.

Stěžovatel v návrhu uvedl, že je mu zřejmé, že současná platná právní úprava náhrady škody v případě usmrcení, provedená ustanoveními a , neumožňuje poskytnutí jiné náhrady než peněžitý důchod na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval, nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady pohřbu. Má však zato, že tato úprava je v zásadním rozporu su, a to zejména s věta prvá ("každý má právo na život") a y ("občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele"). V konečných důsledcích je pohrdáním hodnotou lidského života. Považuje ji za pozůstatek dob socialistické normotvorby. Zcela přehlíží, že zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další vyživovací povinnosti; zde stěžovatel poukázal na svoji konkrétní situaci.

V postupu soudů spatřuje stěžovatel porušení y, neboť podle jeho názoru bylo možné výkladem "nevyhovující" ustanovení rozšířit a patřičnou ochranu jeho právům poskytnout.

Na tuto argumentaci navazoval stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení a , . Senát Ústavního soudu proto dne 22. března 2004 řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přerušil a postoupil návrh plénu Ústavního soudu. Přes výzvu Ústavního soudu stěžovatel setrval u požadavku na zrušení právě uvedených ustanovení . Zůstal tak rozpor mezi obsahem stížnosti, ve které napadá pro nesoulad s ústavním pořádkem ustanovení a , zatímco v petitu se stěžovatel domáhal zrušení a . Ústavní soud však s odůvodněním, že jde o otázku značného lidsko - právního rozměru, zaujal stanovisko i k ústavnosti .

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 4. května 2005 návrh na zrušení napadených ustanovení zamítlo. Ústavní soud vyložil, že je uvozujícím ustanovením marginální rubriky "způsob a rozsah náhrady", který stanoví, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Ustanovení v prakticky nezměněné podobě zná české právní prostředí již 200 let. Smyslem naříkaného článku 6y je ochrana života. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské bytosti, že nemůže být svévolně usmrcena. Nelze z něho dovodit žádné ústavní garance ve vztahu k zákonné úpravě způsobu rozsahu náhrady škody. Ochrana života před svévolným usmrcením není v zákonné rovině ponechána na úpravě odpovědnosti za škodu, ale výlučně na trestně právní odpovědnosti za usmrcení. To odpovídá citovanému článku 6y, který jinou ochranu lidského života nekonstruuje. Ustanovení není v rozporu s , věta prváy, protože jím garantované právo na život nemá žádnou vazbu k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu. Pokud jde o navrhovatelem tvrzený rozpor s právem zakotveným v y, ani tomu Ústavní soud nepřisvědčil. Totou garantované právo je právem občana ve vztahu ke státu. Nemá žádný dopad do oblasti zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, která se týká vztahů soukromoprávních subjektů, v nichž se neuplatňuje vrchnostenské postavení státu. tímto garantuje každému občanovi ve vztahu ke státu a nikoliv k jinému občanovi, případně jiným soukromoprávním subjektům, přiměřené hmotné zabezpečení bez ohledu na to, co bylo příčinou stavu hmotné nouze. S týmiž argumenty zamítl Ústavní soud i návrh na zrušení ustanovení a uvedl, že pokud by býval stěžovatel navrhoval též zrušení , platí i zde shodný výklad. Navíc vypuštění napadených ustanovení by situaci stěžovatele neřešilo. V případě by z ucelené mozaiky zákonných ustanovení vymezujících, co se odškodňuje, a tím nepřímo co považuje za škodu, vypadlo ustanovení, jehož neexistence by nutně vedla k nefunkčnosti dalších ustanovení a tudíž k zániku funkčnosti celé zákonné úpravy rozsahu a způsobu náhrady škody. Zrušením ustanovení by se pak nedosáhlo ničeho jiného, než že by z rozsahu poskytovaných náhrad vypadla náhrada nákladů spojených s pohřbem. Obdobné by platilo i pro případně podaný návrh na zrušení ustanovení . Plénum Ústavního soudu uzavřelo, že problém nastolený stěžovatelem nespočívá v rozporu napadených ustanovení su, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není vyjádřeno. Tedy, že chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1.5.2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu, kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani rozšiřujícím výkladem. Současně ale upozornil i na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1.3. 2000, kde Ústavní soud dovodil, že zaviněná smrt blízké osoby může, vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným vazbám, představovat natolik vážnou nemateriální újmu, že může být kvalifikována jako újma snižující důstojnost či vážnost dotčené osoby ve společnosti. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.

K obsahu stížnosti vyžádal Ústavní soud vyjádření od účastníků. Nejvyšší soud ČR považuje podanou stížnost za reprodukci tvrzení a názorů uplatňovaných stěžovatelem již v řízení před obecnými soudy. V napadeném rozhodnutí se Nejvyšší soud se všemi argumenty vypořádal a odkazuje zde zcela na odůvodnění svého rozsudku. Stížnost navrhuje odmítnout.

Krajský soud uvedl, že z nároků uplatněných v řízení stěžovatelem přiznal pouze ty, které mají oporu v zákoně. Jiný postup nelze dovodit ani z ani výklademy. Poukázal na vázanost soudce zákonem a na to, že soudce nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a ukládat účastníkům jiné povinnosti než zákonem stanovené. Při rozhodování z těchto zásad vycházel.

Ústavní soud stížnost, která byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a která vykazuje náležitosti vyžadované zákonem, přezkoumal v rozsahu a co do důvodů vymezených jejím obsahem a dospěl k závěru, že je namístě ji odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují sice návrhy relativně oddělené, o nichž Ústavní soud rozhoduje samostatně, ovšem nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Ústavní soud v řízení provádí tzv. konkrétní kontrolu norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Pokud tedy plénum Ústavního soudu shledalo předmětná ustanovení v souladu s ústavním pořádkem, musí se takovým právním názorem řídit i senát rozhodující o samotné ústavní stížnosti. Jiný postup by byl též v rozporu s článkem 89 odst. 2y ČR, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Ústavní stížnosti by za této situace mohlo být vyhověno pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno, že dotčené právní předpisy byly aplikovány způsobem, který je v extrémním nesouladu s principy ústavnosti, anebo proces, z něhož rozhodnutí vzešlo, nebyl jako celek procesem spravedlivým. To však v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud se proto řídil jedním ze základních pravidel vlastního rozhodování, podle něhož není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tak na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Interpretace jednoduchého práva náleží soudům obecným.

V posuzované stížnosti stěžovatel ani netvrdil, že by soudy aplikovaly ustanovení zákona v řízení způsobem vybočujícím z mezí ústavnosti. Veškerou svou argumentaci směřoval k neústavnosti aplikovaných ustanovení samotných. Zde ale Ústavní soud, jak je popsáno výše, stěžovateli nepřisvědčil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým v.r. předseda senátu

Kanceláři:

* Doruč do vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb

- Stěžovateli: Josef Minařík, Horníkova 24, 628 00 Brno

- Zástupci stěžovatele: JUDr. Jiří Slezák - advokát,

AK Mezírka 1, 602 00 Brno

Účastníkům řízení:

Krajský soud v Brně, Rooseveltova 16, 601 95 Brno

Ke sp. zn..

Nejvyšší soud ČR, Burešova 20, 657 37 Brno

Ke sp. zn.:

Vedlejšímu účastníku:

Povodí Moravy, s.p., Dřevařská 11, 601 75 Brno

* Všechny ostatníy ve spise ponech

* Po doručení vyznač v rejstříku jako skončeno a spis založ

V Brně dne 12. 7. 2005

Martin Pecháček - asistent