Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50655.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 380/05
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.) J. S. a 2.) L. S., oba zastoupeni JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2005, č. j. 30 Cdo 2820/2004 - 75, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 18 Co 118/2003 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na dědění a zároveň i právo domoci se svého práva u soudu v řádném řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 4. 2003, č. j. 7 C 720/2002 - 43, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že stěžovatelé jsou dědicové ve třetí dědické skupině po zůstaviteli M. P., zemřelém dne 14. 12. 2001, a dále změnil napadený rozsudek ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výše citovanému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že právní posouzení provedené soudem I. a II. stupně je nesprávné, když obecné soudy shledaly, že soužití stěžovatelů se zůstavitelem nenaplnilo podmínky soužití ve společné domácnosti dle občanského zákoníku . Stejně tak stěžovatelé nesouhlasí s názorem dovolacího soudu stran nepřípustnosti jejich dovolání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na dědictví, rovnost v právech na dědění a také právo domoci se ochrany tohoto práva u soudu, tedy že došlo k porušení čl. 1 , čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Proto navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti porušení jejich práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto jejich tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovateli zmiňovaném čl. 36 Listin y nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Námitky stěžovatelů, o nichž se domnívají, že podporují jejich tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelé uvedli již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil jejich argumentaci, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k námitkám stěžovatelů stran hodnocení důkazů soudem nalézacím a odvolacím Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústav y ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle § 120 o. s. ř. o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a i rozhodnutí soudu nalézacího dospěl k názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy zakotvující právo na spravedlivé soudní řízení. Ústavní soud zjistil, že soudy nalézací i odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry. V odůvodněních napadených rozhodnutí obecné soudy své závěry detailně zdůvodnily. Stejně tak soud dovolací v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, proč podané dovolání odmítl jako nepřípustné [vyloučil dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. uplatněný stěžovateli]. Proto také Ústavní soud neshledal v jejich postupu stěžovateli tvrzení porušení jejich práv garantovaných čl. 36 Listin y.
Stejně tak Ústavní soud neshledal stěžovateli tvrzené porušení čl. 11 Listin y, konkrétně čl. 11 odst. 1 Listin y, který mj. říká, že dědění se zaručuje. Tato poslední věta citovaného odstavce představuje institucionální záruku na dědictví garantovanou ústavním pořádkem. Význam tohoto ustanovení tkví v tom, že zákonem nesmí být vyloučeno dědění, nicméně je na zákonodárci, aby si závazně upravil způsoby dědění, okruh oprávněných dědiců, předmět dědění aj. Jak bylo výše řečeno, obecné soudy v projednávaném případě postupovaly ústavně konformně a ani stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí, v čem konkrétně mělo být jejich právo na dědění porušeno, proto Ústavnímu soudu nezbylo než námitky stěžovatelů stran porušení čl. 11 Listin y odmítnout.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž o přezkum řádné aplikace "jednoduchého" práva, k čemuž není Ústavní soud zásadně povolán. Může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení základních práv stěžovatelů, k čemuž v daném případě nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2005
Eliška Wagnerová
předsedkyně senátu