Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 17/05

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Družstevní záložny PRIA, se sídlem v Brně, Šumavská 19, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem v Brně, Vranovská 21, proti postupu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení věty první , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 10. ledna 2005 napadla stěžovatelka postup Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. s odůvodněním, že aplikací ust. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání), na řízení o její správní žalobě, vedené před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. (a podané dne 25. 3. 2002 původně Vrchnímu soudu v Praze), jsou porušována její u a d zaručená práva. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl tak, že Nejvyššímu správnímu soudu se ukládá, aby nepokračoval v porušování jejích práv. Současně stěžovatelka navrhla zrušit první větu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), dle kterého je účastník způsobilý samostatně činit v řízení úkony, jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.

Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky a s ní spojený návrh na zrušení věty první jsou zjevně neopodstatněné.

Z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. vyplývá, že z důvodu prohlášení konkursu (jeho účinky nastaly 28. dubna 2004) na majetek stěžovatelky bylo přerušeno řízení podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, dle kterého má prohlášení konkursu účinky, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.

Nejvyšší správní soud přezkoumával v předmětném řízení rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 4. října 2001 (352/871/2001), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12. července 2001 (3595/2001/111), jímž bylo rozhodnuto o opakovaném zavedení nucené správy v Družstevní záložně PRIA podle a , o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Podle názoru Ústavního soudu uvedené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je nutné vykládat tak, že řízení o zavedení nucené správy je svou povahou řízení, které se týká majetku záložny, neboť zavedení nucené správy nepochybně představuje zásah do majetkových práv družstevníků a spadá tedy pod hypotézu normy obsažené v ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Oznámení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2004 ( -110) o tom, že se nekoná jednání nařízené na den 22. 12. 2004 z důvodu přerušení řízení, má tedy zákonný podklad. Navíc možno dodat, že stěžovatelka se podle petitu ústavní stížnosti domáhala vyslovení tzv. "akademického výroku", neboť se domáhala toliko toho, aby Ústavní soud konstatoval, že v důsledku postupu Nejvyššího správního soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv, nežádala však, aby Ústavní soud na tento tvrzený protiústavní stav jakkoli právně účinně reagoval [ ].

Za této situace, jak byla vpředu shrnuta, je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatelky v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání; již proto nemohlo dojít postupem Nejvyššího správního soudu k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky.

K návrhu stěžovatelky na zrušení ust. první věty se sluší konstatovat, že uvedené ustanovení má v tomto zákoně své opodstatnění. Vyhověním návrhu stěžovatelky by nastala situace, kdy by bylo dovoleno jednat i procesně nezpůsobilým účastníkům. Nadto podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky poukazuje na to, že charakter sporu se nekryje se spory, u nichž se podle zákona o konkursu a vyrovnání přerušuje řízení.

Z takto vpředu rozvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený Ústavní soud proto odmítl [ a b) ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2005