Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 86/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. J., zastoupené Mgr. K. N., proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 11. 2002, čj. - 44, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 23. 7. 2003, čj. - 67, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, čj. - 80, a o návrhu na zrušení ustanovení , , v části "ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč", t a k t o :

1. Ústavní stížnost se o d m í t á .

2. Návrh na zrušení ustanovení , , v části "ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč", se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 11. 2002, čj. - 44, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 23. 7. 2003, čj. - 67, kterými byla zamítnuta její žaloba proti žalované Domovní správě města Přerova na zaplacení částky 10 497,-- Kč. Dále se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, čj. - 80, kterým byl shora označený rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

Zároveň s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení , o Ústavním soudu, návrh na zrušení části ustanovení , podle kterého je dovolání nepřípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v a v d (dále jen " "). Žalobu podala proto, že Domovní správa města Přerova, jako její bývalý zaměstnavatel, jí rozhodnutím ze dne 5. 4. 2001 neoprávněně odňala osobní příplatek ve výši 2 500,-- Kč měsíčně za období od 1. 4. 2001 do 30. 6. 2001 pro neuspokojivé pracovní výsledky. Zároveň jí byla vytknuta neúčast na jednání se zmocněnci vlastníků bytových jednotek, konaném dne 4. 4. 2001. Stěžovatelka s postihy nesouhlasila, neboť k účasti na uvedeném jednání neobdržela určitý a srozumitelný pokyn.

Návrh na zrušení části ustanovení zdůvodnila stěžovatelka tím, že v tomto zákoně jsou dány dovolací důvody taxativně v . Tímto ustanovením je porušen y, který zakotvuje rovnost v právech. V daném případě je stěžovatelka i další potencionální účastníci řízení diskriminováni tímto ustanovením, neboť se nemohou účinně dovolat svého práva s ohledem na výši peněžitého plnění, přestože existují dovolací důvody. Tím je porušeno právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud poté přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření odkázal na závěry soudů obou stupňů, zejména rozhodnutí krajského soudu, které zcela jednoznačně vykládá možnost odejmutí osobního příplatku. S ohledem na tyto právní závěry považuje okresní soud ústavní stížnost za nedůvodnou. Stejně tak označil za nedůvodný návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení . Napadené ustanovení stanoví hodnotovou hranici ve sporech o peněžité plnění, pod níž je spor z dovolacího hlediska považován za bagatelní a dovolání prohlášeno za nepřípustné. Pro takové spory postačuje ke správnému a spravedlivému rozhodnutí řízení ve dvou stupních.

Krajský soud v Ostravě poukázal na ustanovení , které upravuje hodnocení důkazů. Pouze soudu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených v ustanovení a těch, které jsou dány y v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy soud řádným způsobem zjistil, že stěžovatelka porušila pracovní kázeň. Krajský soud nejednal v rozporu s ustanovením , a a podle jeho názoru rovněž správně interpretoval hmotněprávní ustanovení a 3 V dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Domovní správa města Přerova (dále jen "Domovní správa") uvedla, že stěžovatelka u ní pracovala v pracovním poměru od 24. 7. 2000. Podle , ve spojení s , byla zařazena do 9. platové třídy a po uplynutí zkušební doby jí byl přiznán osobní příplatek, k jehož odejmutí došlo rozhodnutím statutárního orgánu Domovní správy ze dne 5. 4. 2001 z důvodu neuspokojivých pracovních výsledků. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce řádně zdůvodněno. Pokles její výkonnosti byl dlouhodobějšího rázu a zaviněná neúčast na zásadním jednání se zmocněnci vlastníků bytových jednotek (a tedy nesplnění výslovného pokynu přímého nadřízeného k účasti na tomto jednání) byla pouze dalším porušením pracovních povinností stěžovatelky zásadního charakteru.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Přerově Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 22. 11. 2002, čj. - 44, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 7. 2003, čj. - 67, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž požadovala, aby žalované Domovní správě byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 10 497,-- Kč.

V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že žalovaná odňala stěžovatelce rozhodnutím svého statutárního orgánu ze dne 5. 4. 2001 osobní příplatek ve výši 2 500,-- Kč v období od 1. 4. 2001 do 30. 6. 2001. Stěžovatelce bylo rozhodnutí o odnětí osobního příplatku písemně oznámeno dne 5. 4. 2001, přičemž jako důvod byly uvedeny její neuspokojivé pracovní výsledky. Osobní příplatek je nenárokovou složkou platu, kterou zaměstnavatel hodnotí pracovní výkon zaměstnance při plnění úkolů ve srovnání s jinými zaměstnanci v obdobné funkci nebo s obdobně stanoveným rozsahem práce. Poskytnutí osobního příplatku není povinností zaměstnavatele ani v případě, že posuzovaný zaměstnanec podává pracovní výkon způsobem, který předpokládá ustanovení Ze skutečnosti, že zaměstnanci byl zaměstnavatelem poskytnut osobní příplatek, nelze dovozovat nárok na jeho vyplacení za období, kdy byl tento příspěvek snížen či odňat, pokud byl zaměstnanec o odnětí osobního příplatku včas informován a byly mu sděleny důvody pro jeho odnětí. Je na uvážení zaměstnavatele, zda rozhodne o poskytnutí osobního příplatku, jeho zvýšení či snížení, pokud splní podmínku podle věta třetí , o platu. V daném případě žalovaná tuto podmínku ve vztahu k odnětí osobního příplatku splnila. Žalovaná rozhodnutím o odnětí osobního příplatku nezpůsobila stěžovatelce škodu, soud proto shledal nárok stěžovatelky jako neoprávněný.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2003, čj. - 80, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že o snížení osobního příplatku, včetně jeho odebrání, rozhoduje zaměstnavatel v závislosti na plnění podmínek, stanovených v a 2 Pokud byly tyto podmínky splněny, jak tomu bylo v předmětném případě, nelze důvody tohoto snížení soudně přezkoumávat, neboť i nadále zůstává osobní příplatek nenárokovou složkou platu a jeho snížení či odebrání závisí na úvaze a rozhodnutí zaměstnavatele. V daném případě žalovaná své rozhodnutí odůvodnila s odkazem na splnění podmínek, stanovených v a 2 , tedy neuspokojivými pracovními výsledky stěžovatelky. Toto zdůvodnění je dostatečně určité. Odvolací soud zastává názor, že není oprávněn přezkoumávat, zda došlo ke změně podmínek, za nichž byl osobní příplatek přiznán.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s výkladem ustanovení , zákona o platu a prováděcího nařízení vlády k němu a s právními závěry obecných soudů. Námitky stěžovatelky dále směřují i proti provádění důkazů a jejich hodnocení. Stěžovatelka se tedy domáhá přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy i právních závěrů z tohoto dokazování vyplývajících. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení y ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost a úspěšnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje a dále rozvíjí v podstatě tytéž námitky, které uplatnila již v odvolání a s nimiž se zejména odvolací soud dostatečně vypořádal. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s ustanoveními , i Nedošlo tedy k porušení stěžovatelkou tvrzených jejích základních práv a svobod, ani y ČR.

K námitkám stěžovatelky je třeba dále uvést, že otázku, zda a do jaké míry se změnily podmínky, za nichž byl osobní příplatek přiznán, podle a a 2 , přísluší posoudit pouze zaměstnavateli, jelikož se jedná o nenárokovou částku. Na základě důkazů, provedených v řízení před obecnými soudy, lze konstatovat, že zaměstnavatel postupoval v souladu s uvedenými pracovně právními předpisy a soudy obou stupňů jeho postup takto zhodnotily.

Podle , o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatelka využila tohoto práva a podala návrh na zrušení části ustanovení , která zní "ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč".

Z ustanovení § 74 vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení a b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení části , , neboť se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu