Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 386/05

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, se sídlem Ohradní 65, Praha 4, zastoupené JUDr. Lenkou Kulhavou, advokátkou se sídlem Slezská 19, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. - 66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného rozsudku, neboť má za to, že postupem soudu byla porušena její základní práva garantovaná ustanovením d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (patrně myšlen Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Výše citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil pro vady řízení rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 8. 11. 2002, č. j. 10/E/1/2002/6, a věc vrátil žalované Komisi pro cenné papíry k dalšímu řízení. Dále soud rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že s ní nebylo jednáno v řízení před Nejvyšším správním soudem, a tím byla zbavena možnosti náležitě se k věci vyjádřit, prezentovat svá skutková tvrzení a právní názory. Jak dále uvádí, jediný důvod, o který soud opřel své rozhodnutí, je právně vadný, a to z důvodu nedostatečného respektování práv účastníka řízení před obecným soudem. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud, ač měl mít pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za ni jako žalující stranu jednat, svou povinnost v tomto směru plnil nedbale či vůbec a navíc, odchýliv se od právního názoru předtím zaujatého, nezvážil dostatečně ani důsledky svého rozhodnutí ve smyslu požadavku na spravedlivé soudní rozhodnutí. Tím bylo dle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (v textu chybně uveden ).

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, neboť návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Dle ustanovení a odst. 5 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Přestože v obsahu ústavní stížnosti je tvrzeno, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována (ač neexistuje důvod pro takové tvrzení), Ústavní soud zjistil opak. Dotazem učiněným na Nejvyšší správní soud bylo totiž zjištěno, že právní zástupce stěžovatelky obdržel napadené rozhodnutí dne 9. 2. 2005. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tedy počala běžet dnem následujícím, tj. ve čtvrtek 10. 2. 2005, a na jejím počátku nemění nic ani argument, že stěžovatelka byla o výše citovaném rozhodnutí informována až dne 6. 5. 2005. Ze soudního spisu vedeného Nejvyšším správním soudem dále Ústavní soud zjistil, že JUDr. T. P. předložil procesní plnou moc ze dne 20. 12. 2002 opravňující jej zastupovat stěžovatelku v řízení před Nejvyšším správním soudem (č. l. 6), a tato plná moc nebyla ze strany stěžovatelky vypovězena, což stěžovatelka netvrdí ani v podané ústavní stížnosti. Navíc bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud vyzval dne 15. 11. 2004 stěžovatelku k replice k vyjádření žalované, přičemž tato výzva byla doručena jak právnímu zástupci stěžovatelky, tak jí samotné, a to dne 23. 11. 2004. Stěžovatelka tedy byla necelé dva měsíce před vydáním napadeného rozsudku informována o řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu. Pokud byl ústavní stížností napadený rozsudek posléze doručen JUDr. T. P., doručil Nejvyšší správní soud rozhodnutí řádně právnímu zástupci stěžovatelky disponujícímu plnou mocí k jejímu zastupování před Nejvyšším správním soudem, a tedy dnem doručení, resp. dnem následujícím počala plynout zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu svoji ústavní stížnost až dne 4. 7. 2005, je zřejmé, že tato ústavní stížnost byla zaslána až po marném uplynutí lhůty stanovené pro její podání .

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako podanou po lhůtě pro její podání [ ve spojení s ].

Nad výše uvedenou argumentaci Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno žalobou napadené rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 8. 11. 2002, č. j. 10/E/1/2002/6, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, tedy že souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá i další řízení ve věci, nicméně formální vada podané ústavní stížnosti spočívající v jejím opožděném podání již sama byla důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti, a proto se dalšími okolnostmi případu Ústavní soud nezabýval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2005

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj