Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 338/05

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. U. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 1. 2005, č. j. - 1207, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími obecné soudy zasáhly do jejích základních práv garantovaných ustanoveními d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), , , a Úmluvy o právech dítěte.

V záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky ze dne 19. 9. 2000 na zákaz styku otce s nezletilým (výrok I.), a dále rozhodnuto, že otec (vedlejší účastník V. S.) je oprávněn stýkat se s nezletilým A. každou poslední sobotu v měsíci od 14:00 do 16:00 hodin, dále vždy 8. 5. od 17:00 do 18:00 hodin a vždy 26. 12. od 14:00 do 16:00 hodin, otec je oprávněn nezletilého ke styku převzít v místě bydliště matky a po realizaci styku sem nezletilého vrátit, matka je povinna nezletilého ke styku řádně a včas připravit (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva dle y a Úmluvy tím, že soudy obou instancí nebraly v potaz důkazy provedené v řízení, zejména znalecký posudek z psychologie, ze kterého jednoznačně vyplynula skutečnost, že úprava styku otce s nezletilým by byla proti zájmům nezletilého. Dále stěžovatelka tvrdí, že k porušení výše citovaných ustanovení Úmluvy o právech dítěte došlo zejména tím, že nebyl respektován zájem dítěte a v řízení nebyla názoru nezletilého věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Stěžovatelka dále namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví napadené rozsudky obecných soudů svým nálezem zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení jejího práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovatelkou zmiňovaných ustanoveních y a Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelka uvedla již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že nalézací ani odvolací soud nepřisvědčil její argumentaci, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Konkrétně k argumentaci stěžovatelky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle y ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle hodnotí důkazy podle svého uvážení.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y, resp. Úmluvy. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodněních svých napadených rozhodnutí obecné soudy detailně zdůvodnily, proč zamítly návrh stěžovatelky, který spíše sledoval její vlastní zájem než zájem nezletilého syna. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že pečlivě hodnotil i výpověď nezletilého, ovšem v kontextu zjištěné skutečnosti, že sám nezletilý se s otcem naposledy viděl v r. 1999. Logicky pak s ohledem na další provedené důkazy odvolací soud dovodil, jak shora uvedeno, že matka podáním návrhu sledovala spíše svůj zájem a postoj samotného nezletilého byl ovlivněn negativním vztahem matky k otci. Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích nespatřil tvrzený zásah do stěžovatelčiných práv, neboť obecné soudy správně na základě předložených důkazů (i s ohledem na ustanovení y) zhodnotily důležitost sounáležitosti dítěte a rodiče odvíjejícího se z biologického svazku, na čemž založily svá rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu