Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 251/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. T., zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Hodoníně, Národní tř. 71, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. , ze dne 9. 12. 2004 a Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. , ze dne 26. 3. 2004, za účasti Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a 3 d (dále jen ) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl v řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému M. a o úpravu styku otce s nezletilým změněn rozsudek soudu prvého stupně v odvoláním napadeném výroku II tak, že po dobu 3 měsíců po právní moci rozsudku je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v době od 15.00 hod do 17.00 hod, v období následujícím je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v sudém týdnu v kalendářním roce v době v době od 10.00 hod do 17.00 hod a každý sudý rok dne 26. 12. v tomtéž časovém rozmezí. Byly také určeny podmínky pro předávání dítěte, potvrzen výrok III. o nákladech řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudkem soudu prvého stupně, jehož zrušení stěžovatelka rovněž požaduje, byl výrokem I. nezletilý svěřen do výchovy matce a otci bylo uloženo platit výživné. Dle odvoláním napadeného výroku II. byl otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v době od 15.00 hod do 17.00 hod, a to za přítomnosti matky. Dále byly stanoveny podmínky pro předávání dítěte a rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatelka, která v řízení požadovala vyslovení zákazu styku otce s nezletilým, navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru dětské psychologie k zjištění, zda styk nezletilého s otcem může nezletilému způsobit újmu na zdraví. Stěžovatelka uváděla, že po rozchodu s otcem trpěla psychickými potížemi, které dle jejího názoru byly vyvolány chováním otce dítěte a po styku syna s otcem pozorovala, že dítě je plačtivé a nervózní a důvodně se proto domnívá, že styk s otcem synovi neprospívá.

Porušení svých práv, vyplývajících z uvedených článků y a Úmluvy, spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení negativního vlivu styku otce s dítětem, aniž by toto nevyhovění jakýmkoliv způsobem odůvodnily. V tomto směru stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nález

sp. zn.

. Dále stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů konstatovaly dobrý vztah otce k nezletilému, přičemž se spokojily s jeho tvrzením uvedeným při jednání, aniž je ověřovaly. Naopak tvrzení stěžovatelky o skutečných důvodech, proč se otec domáhá styku s nezletilým, vzaly soudy za účelové, aniž uvedly, na základě jakých skutečností k tomuto závěru došly.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí, v němž je uvedeno, proč považoval důkaz znaleckým posudkem za nadbytečný a proč nebyl proveden.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. , z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že soudy se nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem.

Z judikatury Ústavního soudu (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další, včetně stěžovatelkou zmiňovaného rozhodnutí sp.zn.

) vyplývá, že tvz. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, či nevyložil, z jakých důvodů je neprovedl, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost ( y a y).

Ústavní soud konstatuje, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně zřejmé, že krajský soud se s důkazním návrhem stěžovatelky vypořádal, když uvedl, že má shodně se soudem prvého stupně za to, že návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru dětské psychologie je nadbytečný, protože poškozování nezletilého v souvislosti se stykem s otcem bylo matkou spatřováno v negativním dopadu jejích psychických potíží na atmosféru v rodině a nezletilého a nikoliv v negativním vztahu otce k nezletilému.

V projednávané věci obecné soudy přihlédly k tomu, že otec od ukončení soužití s matkou nezletilého projevoval trvalý zájem o styk se synem a pokud mu v tom nebylo matkou nezletilého zabráněno, navštěvoval syna v domě jejích rodičů. Z dokazování a výslechu svědků včetně rodičů stěžovatelky nevyplynulo, že by se otec k nezletilému choval nevhodně či dokonce způsobem, který by nějak dítě ohrožoval, ale naopak se dítěti při návštěvách odpovídajícím způsobem věnoval. Za této situace obecné soudy vzaly za prokázané a přirozené jeho tvrzení, že má o syna opravdový zájem, má k němu citový vztah a jeho odloučením trpí.

Naopak stěžovatelka neprokázala, že by nezletilý byl kontaktem s otcem nějak traumatizován, ale jako důvod k žádosti o zákaz styku uváděla, že přítomnost otce nezletilého v ní vyvolává obavy a vede k psychickým obtížím, které sice již odezněly (v současné době není v psychiatrické péči), ale má obavu z jejich obnovení, což by se negativně odrazilo na nezletilém, který je na ni silně fixován. Dále pouze uváděla, že nezletilý má svou rodinu (prarodiče ze strany matky), matka uvažuje o sňatku s přítelem a ingerence otce by mohla zázemí nezletilého narušit. Domnívá se, že otec předstírá zájem o syna, aby jí působil potíže.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byly zjištěny skutečnosti opravňující soudy k rozhodnutí o tom, komu z rodičů bude nezletilý syn svěřen do výchovy a jak bude upraven styk otce s nezletilým. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit, provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Povinností soudu přitom není provést všechny důkazy, které účastník navrhl, je však povinen odmítnutí důkazu odůvodnit.

Jak tedy Ústavní soud ověřil, dokazování v projednávané věci bylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními a principy y. Obecné soudy v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů uvěřily tvrzení účastníků řízení, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Za dostatečné lze považovat i odůvodnění závěru krajského soudu ohledně nadbytečnosti provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie. Opodstatněnost tohoto závěru je zřejmá i z celého průběhu řízení a skutečností vyplývajících z dalších provedených důkazů, z nichž jednoznačně vyplynulo, že je v zájmu nezletilého syna udržovat a rozvíjet citový kontakt s otcem, přičemž konflikty mezi matkou a otcem a obava matky se setkání s otcem nemohou být řešeny formou zákazu styku otce se synem.

Ústavní soud proto neshledal stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z y a Úmluvy, neboť stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu