Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 586/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, čj. -162, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, čj. -137, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, čj. -112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a po odstranění vad i co do ostatních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, čj. -162, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, čj. -137, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, čj. -112, s tím, že těmito rozhodnutími byl porušen Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti společnosti Jídelní a lůžkové vozy, a. s., na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru na základě dopisu žalované ze dne 28. 3. 2000. Ke stěžovatelkou podanému odvolání pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil, a to rozhodnutím rovněž napadeným touto ústavní stížností. Soudy obou stupňů dospěly - stručně řečeno - k závěru, že stěžovatelka, která byla zaměstnána u žalované jako číšnice ve vlakových soupravách, porušila úmyslně pracovní kázeň, když nedodržela zaměstnavatelem stanovené postupy, jak vyplývají z "Cenového upozornění pro posádky JV č. 22/99" a z "Pokynů pro vyúčtování s hostem při použití propisovací účtenky, které jsou přílohou č. 4 k ORS č. 07/98", ač s nimi byla seznámena, a to tím, že - jak zjistila kontrola - vydala zákazníkům kávu a čaj, aniž by to zaevidovala do "bonovací knihy", v jednom případě nevystavila účet za kávu a v jednom případě nesprávně účtovala zákazníkům a také že měla u sebe vlastní nápoje. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem napadeným taktéž touto ústavní stížností řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a pokud šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, to podle ustanovení zamítl, když dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že došlo k porušení Úmluvy, protože její věc nebyla projednána spravedlivě. Namítá přitom, že soudy všech stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v ě ze dne 28. 3. 2000 specifikován dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem. Dle stěžovatelky jednání, kterým měla porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, je v této ě popsáno obecně, a to jako nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a postupů, a proto mohou vznikat pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Konkretizace jednání odkazem na inspekční záznamy vyhotovené při provádění kontroly údajně dle stěžovatelky nepostačuje, tyto záznamy by musely být přiloženy jako nedílná součást uvedené y. Z tohoto důvodu se dle názoru stěžovatelky jedná o neplatný právní úkon. Další důvod, proč věc neměla být projednána spravedlivě, stěžovatelka spatřuje v tom, jak obecné soudy hodnotily intenzitu tvrzeného porušení pracovní kázně. V souvislosti s tím upozorňuje, že z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, zda porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je spatřováno ve všech dílčích prohřešcích, které jsou uvedeny v inspekčních záznamech č. 145004, č. 660058 a 660059 (pozn.: a také č. 145005), v jejich souhrnu, nebo zda by uvedená hmotněprávní kvalifikace byla naplněna i v případě, že by se stěžovatelka dopustila pouze některých prohřešků, případně pouze některého z těchto prohřešků. Poukazuje přitom na skutečnost, že v jednom případě (inspekční záznam č. 660059) se jednalo o omyl stěžovatelky, která namísto ceny za 2 konvice kávy účtovala cenu pouze za jednu konvici, v čemž nelze spatřovat ani "obyčejné" porušení pracovní kázně. Stěžovatelka má rovněž za to, že nesprávný postup nebyl v jejím případě kontrolou zjištěn v mimořádném rozsahu nebo že by znamenal pro zaměstnavatele nějaké závažné následky, z čehož vyvozuje, že porušení pracovní kázně ze strany stěžovatelky nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu . Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou splněny předpoklady jejího meritorního projednání ( , 2 . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že její záležitost obecné soudy neprojednaly "spravedlivě" ve smyslu § 6 odst. 1 Úmluvy, pokud - dle jejího názoru nesprávně - rozhodly, že právní úkon zaměstnavatele, kterým byl "okamžitě" zrušen pracovní poměr stěžovatelky, byl dostatečně určitý, a tedy i platný, a že porušení pracovní kázně bylo takového rázu, že se jedná o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu . V prvé řadě je třeba konstatovat, že pokud uvedené ustanovení hovoří o spravedlivém projednání záležitosti každého, míní se tím spravedlnost v procesním smyslu, jejímž základem jsou procesní garance vyplývající z Úmluvy, nejedná se však v žádném případě o nárok na "spravedlivé" rozhodnutí věci. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nenamítá, že by byla porušena její procesní, Úmluvou či ústavním zákonem garantovaná (základní) práva, z obsahu ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatelka polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, tj. se závěry, jež se týkají meritorního posouzení věci.

Na tomto místě proto nutno zopakovat, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že předmětný právní úkon nebyl dostatečně určitý, jedná se o otázku, kterou se obecné soudy opakovaně zabývaly a své závěry v daném ohledu, jak patrno z rozhodnutí dovolacího soudu, řádně odůvodnily. Ostatně již z otázky, kterou stěžovatelka ve své podstatě předkládá k řešení Ústavnímu soudu, a to, zda právní úkon, kterým mělo dojít ke zrušení pracovního poměru, byl dostatečně určitý (a v této souvislosti, zda nedílnou součástí y, obsahující daný právní úkon, musí být inspekční záznamy, nebo zda postačuje, že tato obsahuje příslušný odkaz), je zřejmé, že pokud by ji sám Ústavní soud posuzoval, nahrazoval by tím činnost obecných soudů, což mu zjevně nepřísluší.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, na základě jakého nebo jakých prohřešků, jak plynou z inspekčních záznamů, bylo spatřováno hrubé porušení pracovní kázně. Ani s touto výtkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Jak lze zjistit z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, Městský soud v Praze v rozsudku napadeném ústavní stížností popsal, v jakém jednání spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, když konstatoval, že stěžovatelka porušovala své povinnosti nejen v souvislosti s výdejem zboží, ale také při jeho účtování zákazníkům, a že porušila i omezení zaměstnanců žalované v tom, že s sebou nesmí vozit zboží zaměnitelné se zbožím prodávaným (obdobně tak učinil i soud prvního stupně). Z uvedeného je zřejmé, že posuzoval jednání stěžovatelky ve svém souhrnu, takže nesprávné účtování v důsledku stěžovatelkou uváděného omylu samostatným důvodem zrušení pracovního poměru nebylo. K tomuto bodu zbývá dodat, že povinností stěžovatelky jistě bylo správné účtování vydávaného zboží. Pokud by této povinnosti, byť snad jen z nedbalosti, nedostála a poškodila by tím svého zaměstnavatele, pak není důvod, proč i takové jednání neposuzovat jako porušení pracovní kázně.

Konečně stěžovatelka tvrdí, že porušení pracovní kázně nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jak stanovuje . Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jde-li o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva obecnými soudy, by mohlo nastat až tehdy, pokud by obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V posuzované věci se stěžovatelka žádného konkrétního ústavně zaručeného základního práva či svobody nedovolávala (s výjimkou práva na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy - k tomu viz výše). Vzhledem k tomu, že ustanovení , jak již konstatoval Nejvyšší soud ČR, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, v případě kterých je věcí soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, přezkum Ústavního soudu se v takovýchto případech v zásadě omezuje (resp. vzhledem k výše popsanému postavení Ústavního soudu musí omezit) na to, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně v tom smyslu, že své právní závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky nezdůvodnily, eventuálně snad i v tom smyslu, že příslušné (formálně správné) úvahy jsou v příkrém rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Nic takového však v posuzované věci zjištěno nebylo, neboť stěžovatelka pracovní kázeň zjevně porušila, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda to které jednání zaměstnance představuje za konkrétních okolností porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu či např. "jen" závažné porušení pracovní kázně ve smyslu .

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005