Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 301/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. J., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Husova 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností se Ing. T. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pro porušení , d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví uvedeným rozsudkem vrchní soud, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2003, čj. - 3425, v odsuzující části výroku a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle trestního zákona (dále jen "TrZ") k , 3 písm. a), odst. 4 TrZ, ve znění , spáchaného formou spolupachatelství podle TrZ. Za to ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a zařazením do věznice s ostrahou.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že trestní řízení proti jeho osobě trvalo více než devět let, tzn. že jeho trestní věc nebyla projednána v přiměřené době, čímž došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Na délku trestního řízení upozorňoval krajský i vrchní soud. Obecné soudy však tuto skutečnost neakceptovaly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (y ČR a ), zakotvených v a v Úmluvy. Podle těchto ustanovení má každý právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již dříve judikoval, že při zkoumání práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníka, pokud jde o jeho přístupy, a konečně i složitost samotného předmětného sporu (srov.

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, díl II., C. H. Beck, 1999, str. 117).

V daném případě přiměřenost délky zkoumal vrchní soud, jako soud odvolací, a dospěl k závěru, že tresty odnětí svobody uložené rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, čj. - 3425, jsou nepřiměřeně přísné, a to zejména s ohledem na dobu, kdy byla trestná činnost spáchána (rok 1994) a celkovou délku trestního řízení. Proto tento rozsudek částečně zrušil v odsuzující části výroku. V odůvodnění dále uvedl, že délka trestního řízení, přesahující období deseti let, nutně musela najít odraz i v otázce právního následku trestní odpovědnosti stěžovatele, a to i z hlediska y. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku zohlednil délku trestního řízení v ukládané sankci (str. 22 rozsudku vrchního soudu).

Z uvedeného je patrno, že vrchní soud se přiměřeností délky trestního řízení zabýval a tato skutečnost se odrazila ve výroku o trestu. Navíc stěžovatel podal ústavní stížnost ve fázi, kdy je trestní řízení již pravomocně skončeno a tudíž tvrzení o průtazích, resp. o nepřiměřené délce trestního řízení, není za této situace aktuální. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu musí ústavní stížnost, ohledně délky řízení, směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci, tzv. jinému zásahu. Není-li "jiný zásah" orgánu veřejné moci aktuální, postrádá zásah Ústavního soudu učiněný ex post rozumný smysl. Výrok "zakazující orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval" by byl při neaktuálnosti "jiného zásahu" orgánu veřejné moci nadbytečný, neboť by nebylo co zakazovat.

V daném případě však ústavní stížnost nesměřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ale proti rozhodnutí obecných soudů. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, již z logiky věci vyplývá, že Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. nepřiměřené délky trestního řízení) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [ ]. V projednávané věci však tento typ výroku nepřipadá v úvahu, jelikož trestní řízení již bylo pravomocně ukončeno a Ústavní soud nemá možnost stěžovatele kompenzovat. Navíc stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí, kterému by však, s ohledem na shora uvedené, nemohlo být vyhověno ani při aktuálnosti "jiného zásahu".

Pro úplnost je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům v trestním řízení, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem [§ 157a trestního řádu, , , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů].

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu