Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 190/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. G. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Praha, Karlovo nám. 24, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 6. 2004, čj. - 76, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. - 142, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2004, čj. - 76, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně M. G., dříve Š. (bývalé manželky stěžovatele), za dobu od 1. 8. 2002 do 2. 5. 2003 částku 270 000,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pokud požadovala dalších 70 000,-- Kč měsíčně, byl její návrh zamítnut. Stěžovatel navrhl i zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. - 142, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně za uvedenou dobu částku 100 000,-- Kč měsíčně, tedy celkem 906 452,-- Kč.

Stěžovatel zrekapituloval obsah obou napadených rozsudků a tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v a v d (dále jen ""). Podle stěžovatele soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními , a . Okresní soud vážně pochybil tím, že při rozhodování o výživném pro žalobkyni abstrahoval od všech jejích ostatních příjmů, s výjimkou jejího platu učitelky na ZUŠ. Měl přihlédnout k tomu, že žalobkyně obdržela od stěžovatele, do rozvodu manželství, částku cca 14 mil. Kč, dále obdržela usedlost ve Všeticích včetně pozemků, nemovitost v okrese Prachatice včetně pozemků, řadu stavebních pozemků v okrese Praha-západ, jakož i k ostatním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Pochybil tak v neprospěch stěžovatele, tento majetkový přesun výrazně ovlivnil hmotnou úroveň manželů jako hledisko rozhodné z pohledu zákona o rodině. Okresní soud tedy pochybil v tom, že se omezil na konstatování, že příjmy žalobkyně jsou pouze 4 000,-- Kč měsíčně a ke zmíněným výdajům stěžovatele ve prospěch žalobkyně nepřihlédl. Tento skutkový závěr soudu je vadný, nemá oporu v provedeném dokazování a vede k nerovnému a zostřujícímu výkladu zákona o rodině, v ustanoveních o vyživovací povinnosti mezi manžely, v neprospěch stěžovatele.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, uvedená pochybení okresního soudu neodstranil, naopak je prohloubil. Ve svém rozsudku odkázal na skutková zjištění okresního soudu, která k žádosti žalobkyně doplnil o výpisy z obchodního rejstříku, výpisy z katastru nemovitostí a odborné vyjádření Kriminalistickéhou Praha. Podle tvrzení stěžovatele odvolací soud pouze jinak, a to v jeho neprospěch, zhodnotil skutková zjištění učiněná okresním soudem, aniž by odůvodnil, jakými úvahami se při tom řídil a jaké skutečnosti jej vedly k rozdílnému hodnocení v podstatě totožného skutkového stavu. Nelze zjistit, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě rozsudek okresního soudu změnit. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v logické či jiné interpretaci odůvodnění jeho rozhodnutí z nich nevyplývají a rozhodnutí je proto v rozporu se zásadami vyjádřenými v y. Stěžovatel dále poukázal na ustanovení , které směřuje k ústavnímu principu rovnosti účastníků, zakotvenému v y. Podle stěžovatele odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo, vyplývající i z y. Jeho rozhodnutí je výsledkem subjektivně determinovaného přístupu daného senátu a je zatíženo principiálně nepřijatelnou libovůlí, která představuje nezákonný průlom jak do práva každého jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tak do ústavního principu rovnosti účastníků.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud Praha-západ plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v průběhu řízení nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a že byla zachována zásada rovnosti stran i zásada nestranného rozhodování.

Krajský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že v průběhu celého odvolacího řízení postupoval v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních , , a násl. . V odůvodnění se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí logicky zdůvodnil s odkazem na skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Zjistil, že žalobkyně byla nedostatečně informována o podnikání stěžovatele a o jeho skutečných majetkových a finančních poměrech. Až později se dozvěděla o prodeji pozemků, které byly v jejich společném jmění, o jejichž existenci nevěděla, přičemž její podpis na prodejních smlouvách byl zfalšován. Odvolací soud odmítl tvrzení stěžovatele, kterým kritizoval jeho postup jako založený na nepřijatelné libovůli s tím, že vůči senátu krajského soudu, který ve věci rozhodoval, nebyla vznesena námitka podjatosti ani jiné námitky.

Z označeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně (jeho bývalé manželky) za dobu od 1. 8. 2002 do 2. 5. 2003 částku 270 000,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Do částky 70 000,-- Kč měsíčně, za uvedenou dobu, byl návrh zamítnut. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po zhodnocení finančních poměrů stěžovatele i jeho bývalé manželky dospěl soud k závěru, že za situace, kdy měsíční příjmy stěžovatele činily, v době podání návrhu, kolem 90 000,-- Kč a příjmy žalobkyně 4 000,-- Kč, měl stěžovatel výrazně vyšší životní úroveň než žalobkyně. Po zaplacení výživného na děti ve výši 30 000,-- Kč měsíčně a nákladů na bydlení ve výši 15 000,-- Kč měsíčně považoval okresní soud příspěvek na výživu žalobkyně ve výši 30 000,-- Kč měsíčně za přiměřený jejím odůvodněným potřebám a schopnostem, možnostem i majetkovým poměrům stěžovatele. Stěžovatel měl, do rozvodu manželství účastníků, k žalobkyni vyživovací povinnost tak, aby životní úroveň účastníků byla zásadně stejná.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na výživu žalobkyně, za dobu od 1. 8. 2002 do 2. 5. 2003, částku 100 000,-- Kč měsíčně, tj. celkem 906 452,-- Kč. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukázal na vyjádření žalobkyně, podle něhož stěžovateli, po první dohodě o vypořádání SJM, ze dne 15. 3. 2001, zůstaly v k. ú. Hořelice pozemky o výměře 138 288 m2 a v k. ú. Nučice u Rudné o výměře cca 48 000 m2. Poté, co žalobkyně zjistila, že byla podvedena, byly k dohodě uzavřeny další dodatky. Od února 2001 do května 2002 stěžovatel prodal pozemky v hodnotě téměř 30 000 000,-- Kč, přičemž s těmito prostředky žalobkyně nemohla disponovat, neboť o prodejích většinou nevěděla a peníze z prodeje šly na účet stěžovatele, k němuž neměla dispoziční oprávnění. Žalobkyně doložila soudu výpisy z obchodního rejstříku, údaje o rozsahu majetku firem Tenisový klub 1999, s. r. o., a ACRAN, a. s., které vlastní stěžovatel. Na základě skutkového stavu, zjištěného okresním soudem a doplněného o další zjištění, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě rozsudek okresního soudu změnit, neboť po doplnění dokazování byl skutkový stav zjištěn tak, že bylo, v souladu s ustanovením , možno o věci rozhodovat.

Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení § 91 zákona o rodině, podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Zdůraznil, že podle ustanovení § 18 zákona o rodině mají muž a žena v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně se věnovala výchově čtyř dětí, z nichž jedno je zdravotně postižené, zatímco stěžovatel se věnoval podnikatelským aktivitám. Založil řadu firem, které dosud vlastní rozsáhlý nemovitý majetek.Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že částka 100 000,-- Kč měsíčně se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení § 91 zákona o rodině, zejména vzhledem k tomu, že žalobkyně v této době pečovala o děti účastníků a po opuštění společné domácnosti si musela hledat odpovídající bydlení a existenční zajištění.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudky obou obecných soudů tvrzením, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v a v y. Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení y ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že soud (jak okresní, tak i odvolací) v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů, porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Po zhodnocení řady provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, které opřely o příslušná ustanovení zákona o rodině a zcela přesvědčivě a v potřebném rozsahu je odůvodnily. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem, v jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal nic protiústavního. Jednalo se o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč doplnil dokazování, ani s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývalo, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké skutečnosti jej vedly ke změně rozsudku okresního soudu ve prospěch žalobkyně. Stěžovatel se uchýlil k ničím nepodložené kritice postupu a rozhodování krajského soudu a tvrdil porušení principu rovnosti účastníků, aniž by konkrétně odůvodnil, v čem nerovnost postavení účastníků spatřuje. To, že ve věci neuspěl, nelze vykládat jako porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení.

Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu