Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 210/05

Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 30. 12. 2004, č. j. -123, a o návrhu na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen ""), jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudkyně JUDr. Jana Profousová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. .

Stěžovatel se domníval, že napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu y a rovněž právo na zákonného soudce ve smyslu y.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplynulo následující:

Dne 25. 8. 2004 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Profousové, která přestala být dle jeho názoru nestranným soudcem, a je proto z rozhodování ve věci vyloučena. Jmenovaná soudkyně okresního soudu v rámci procesního poučení poskytnutého s odkazem na , (dále jen ""), vyzvala stěžovatele k doplnění tvrzení a předložení důkazů pro případ vydržení vlastnického práva státem, resp. žalovaným. Stěžovatel považoval tento postup za poučení o hmotném právu ve prospěch žalovaného, Ing. R. K. (dále jen "vedlejší účastník"), jež zakládá pochybnost o nezávislosti a nestrannosti soudkyně.

následně usnesením ze dne 30. 12. 2004, č. j. -123, rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětnou výzvu hodnotil jako výraz postupu soudu v projednávané věci vycházející z povinnosti soudu vypořádat se s tím, zda jsou splněny podmínky řízení, a připravit jednání. Poukázal rovněž na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřenou v ., jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje.

konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat, zda danému stádiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, jakož ani posuzovat správnost názoru soudkyně, že v daném případě bylo z úřední povinnosti nezbytné zabývat se otázkou vydržení vlastnictví. Postup soudkyně v projednávané věci vycházel nikoliv z jejího poměru k věci, k účastníkům řízení či jejich zástupcům ( ), nýbrž byl výrazem jejího přesvědčení o správnosti takového postupu v řízení, což nemůže představovat důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, a to s ohledem na ustanovení .

II.

Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že pochybení krajského soudu spatřuje zejména v tom, že právní názor soudu je v extrémním nesouladu s podklady pro rozhodnutí, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jehož důsledkem může být následné další porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce v řízení před soudem prvního stupně.

Stěžovatel upozornil na to, že za situace, kdy se žádná ze stran vydržení nedomáhala, se soudkyně poučením stran řízení dopustila zásadního pochybení, neboť se tímto postupem fakticky postavila na stranu vedlejšího účastníka. Tím byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, jehož následkem je, že věc nebude spravedlivě a nestranně projednána a rozhodnuta. Ve své argumentaci stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu,

sp. zn.

a

, zabývající se námitkou podjatosti soudce a rovněž na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie.

Stěžovatel se domníval, že rozhodnutím krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v , a y a Úmluvy, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení .

III.

Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. odkázal na důvody uvedené v napadeném usnesení a vyslovil opětovně své přesvědčení, že okolnosti postupu soudce v řízení nemohou být samy o sobě důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí jemu přidělené věci, jak ostatně vyplývá z . Dále konstatoval, že o souladu uvedeného ustanovení s předpisy ústavního pořádku nemá pochybnosti, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník se postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti vzdal.

IV.

Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že rozhodnutím krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť o jeho žalobě bude rozhodovat podjatý soudce.

Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda je rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto člena. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004,

sp. zn.

).

S ohledem na svou dosavadní judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 169 a násl.) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel. Je však nucen konstatovat, že neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv.

Pokud jde o námitky směřující vůči ustanovení , Ústavní soud je neshledal důvodnými. Již ze samotné povahy soudního řízení, jež je sporem mezi stranou žalující a stranou žalovanou, vyplývá, že procesní postup soudce v konkrétní věci nemůže být skutečností, z níž by bylo možné dovodit nedostatek jeho nestrannosti. V mnoha případech je nezbytné, aby soudce činil procesní úkony, jež neodpovídají představám účastníka o průběhu řízení a naopak konsonují s představami účastníků jiných. Jestliže soudce postupuje v mezích stanovených procesními předpisy, nelze než takový postup považovat za výraz jeho právního názoru na řešení konkrétních procesních situací, neboť pohnutky, jež soudce k určitému postupu v řízení vedou, není možné objektivně analyzovat. Soudce je vždy v konečném důsledku povinen zaujmout určité stanovisko, přičemž byla-li by z každého stanoviska dovozována soudcova podjatost, relativizovalo by to samotnou možnost soudního rozhodování.

Omezení zakotvené v není na újmu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, do nějž je možné zahrnout i právo na zákonného soudce a rovnost účastníků řízení, neboť výše uvedené platí pouze v případě, že soudce svým postupem nevybočí z mezí procesních pravidel. Jestliže tak učiní, není námitky podjatosti třeba, neboť účastníci řízení disponují jinými účinnými procesními prostředky, jimiž mohou vadný postup soudu zhojit.

Ani v rovině konkrétní neshledal Ústavní soud pochybení, jež by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak již bylo řečeno, součástí práva na spravedlivý proces je nepochybně i právo na zákonného soudce, je tedy možno dospět k závěru, že pokud by se s námitkou podjatosti soudce nevypořádal, vybočil by svým postupem z mezí ústavnosti. K tomu ovšem nedošlo, jelikož o námitkách stěžovatele rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá než považovat napadené rozhodnutí krajského soudu za ústavně konformní, přičemž v dalším lze odkázat na argumentaci v něm obsaženou. Ke shodným závěrům ostatně Ústavní soud dospěl i ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2005,

sp. zn.

, v němž se zabýval zcela totožným problémem.

Ústavní soud tedy konstatuje, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto mu nezbývá než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného ve smyslu . Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. 6. 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu