Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 150/05

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ABAKUS CZ, s. r. o., se sídlem v Písku, Zahradní 225, zastoupené Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Velké náměstí 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.2.2005, č.j. -47, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16.3.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou podala proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva financí, kterým nebylo podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2000. Stěžovatelka dále poukázala na svou argumentaci, kterou uvedla v kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl, a na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, týkající se přezkoumání rozhodnutí dle , o správě daní a poplatků.

Stěžovatelka uvádí, že v řízení byla zkrácena její materiální práva a napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu, zakotvené v y ČR a d.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 2 odst. 3 y: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Čl. 36 odst. 1 d: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle a 4 si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatelky, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu zakotveného v y a d, nepovažuje za důvodné. Dle Nejvyššího správního soudu měla stěžovatelka možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využila a soudy o její žalobě a kasační stížnosti rozhodly postupem podle Tvrzeným porušením citovaných článků se stěžovatelka v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek meritorně ve smyslu soudu čtvrté instance. V tomto směru Nejvyšší správní soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté y, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ministerstvo Financí se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2003, č. j. - 9, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 3. 2003, č. j. 184/126617/2000, jímž nebylo podle § 55b zákona o správě daní a poplatků povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2000, č. j. 5878/130/1999, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Písku ze dne 19. 7. 1999, č. j. 52751/99/097910, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za r. 1996. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků se rozpadá do dvou fází. V prvé se rozhoduje o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno a ve druhé fázi, ale to jen v případě, že přezkoumání bylo povoleno či nařízeno, je řízení znovu "otevřeno" o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno. Vydání procesního, formálního rozhodnutí o nepovolení však nic nemění na charakteru řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, který vyplývá z citovaného zákona. Jde tu o mimořádný procesní prostředek, nikoliv o skutečný opravný prostředek, jehož pojmovým znakem je založení právního nároku žadatele na meritorní projednání. Proto jen v případě, že řízení bude nově otevřeno, přichází v úvahu další rozhodnutí, jímž se rozhodnutí potvrzuje tam, kde se v přezkumném řízení nezákonnost neshledala, nebo se zruší, nahradí jiným či změní, byly-li tu vady nebo nedostatky skutkových zjištění. Rozhodnutí Ministerstva financí dle Městského soudu v Praze však nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatelky, neboť jím Ministerstvo financí pouze vyjádřilo, že se věcí dále nebude zabývat. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala, že řízení zahájené návrhem na přezkoumání daňového rozhodnutí má nikoliv dvě, ale tři fáze. Prvou fází je zkoumání splnění podmínek, za kterých jedině může být přezkoumání povoleno. Nejde totiž věcně o totéž jako v řízení o podnětu přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Zákonodárce zde nestanovil žádnou "předběžnou" překážku k přezkoumání vydaného správního rozhodnutí, tedy jedinou, že toto rozhodnutí nabylo právní moci. Naproti tomu v zákona o správě daní a poplatků je užití "podobného" mimořádného opravného prostředku upraveno věcně naprosto odlišně. Je stanoveno hned několik "předběžných" podmínek. Předně se musí jednat o rozhodnutí, jímž byla stanovena daň. Řízení zahájené návrhem na přezkoumání pravomocného rozhodnutí, byť zjevně vydaného v rozporu s předpisy, kterým však nebyla daňová povinnost stanovena, bude zastaveno pro nepřípustnost podání. Druhým okruhem podmínek je, že se jedná o rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Je tedy povinností správce daně vždy zkoumat, zda rozhodnutí je či není v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Není na soudu, aby s poukazem na právní teorii "standardizoval" užití mimořádných opravných prostředků v různých správních řízeních, a to dokonce v rozporu s jasně deklarovanou vůlí zákonodárce. Zvažování správce daně, zda přezkoumání povolí či nikoliv, je tak až druhou fází procesu jeho rozhodování a stane-li se tak, bude dotčené rozhodnutí přezkoumáváno ve fázi třetí. Nedojde-li k zastavení řízení pro nepřípustnost podání, tak právě tím je osvědčeno, že předmětem návrhu je rozhodnutí, jímž nejenom byla stanovena daň a současně se jedná o rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení. Takové rozhodnutí je přezkoumatelné soudem vždy, neboť opačný výklad by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté d. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3.2.2005, č.j. -47, byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta, neboť Nejvyšší správní soud dle odůvodnění napadeného rozsudku neshledal nezákonnost v postupu městského soudu, který podle žalobu odmítl, když základní předpoklad, aby mohlo být napadené rozhodnutí přezkoumáno soudem podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního, nebyl v dané věci naplněn, Nejvyšší správní soud současně k námitce stěžovatele, že předmětné správní rozhodnutí je přezkoumatelné soudem vždy, neboť opačný výklad by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté d, odkazuje v odůvodnění na konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko pléna ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. , podle něhož nejsou odmítnutím soudu přezkoumat správní rozhodnutí o nepovolení přezkoumání pravomocného rozhodnutí v daňovém řízení porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud se otázkou soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů podle ustanovení již v minulosti zabýval vícekrát. Plénum Ústavního soudu v této věci vydalo sjednocující stanovisko ., podle kterého rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí vydaného dle citovaného ustanovení má procesní povahu a nepodléhá proto soudnímu přezkumu. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že se "jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou to prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se stěžovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno". Ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zůstalo v mezidobí nedotčeno, má ve věci rozhodující I. senát Ústavního soudu za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Důvod pro postup předvídaný v , ve znění pozdějších předpisů, I. senát, nesdíleje odchylný právní názor předkládaný stěžovatelkou, neshledal, a to ani s přihlédnutím k později vydanému nálezu ve věci

sp. zn.

(argumentum a minori ad maius), na které se stěžovatelka odvolává, neboť ten je již překonán konstantní judikaturou Ústavního soudu (např.

,

III.ÚS 87/03

,

IV.ÚS 582/03

,

IV.ÚS 516/03

,

).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle písmeno a) , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

Ivana Janů

předsedkyně senátu