Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 670/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.A.J., zastoupeného advokátem Mgr. P.P., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. , jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. , s tím, že porušují jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v d (dále jen " ") a y ČR, jakož i jeho právo na obhajobu ve smyslu y a písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a byla mu stanovena povinnost zaplatit Z.V. na náhradě škody částku 149 513 Kč. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tak, že dne 18. 8. 2002 jako řidič osobního motorového vozidla přejížděl přes dvojitou spojitou čáru souvislou z pravého do levého jízdního pruhu při manévru otáčení se na vozovce, v důsledku čehož došlo ke střetu s motocyklem řidiče M.V., který při nehodě utrpěl četná zranění, kterým na místě dopravní nehody podlehl.

Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním, které však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že danou nehodu nezavinil. Poukazuje přitom na svou výpověď i na výpověď své manželky, a na to, že soud jej nemohl uznat vinným na základě výpovědi svědků a znaleckého posudku, neboť uvedené důkazy nemohou sloužit v řízení jako důkaz, protože byly získány v rozporu se zákonem. Policejní vyšetřovatel měl totiž dopředu ovlivnit dokazování tím, že bezprostředně poté, co byl stěžovatel obviněn, nechal uveřejnit v novinách výzvu, v níž nejprve popsal, jak k nehodě došlo a kdo ji zavinil, a vyzval svědky, aby tuto skutečnost potvrdili. Takto postupoval ve fázi, kdy podle § 164 odst. 1 trestního řádu měly být vyhledány důkazy k objasnění základních skutečností důležitých pro posouzení případu. Uvedenou informací mohly být ovlivněni svědci, jakož i znalec, který dopředu znal verzi, kterou policie sleduje a k níž posléze v posudku dospěl, aniž by se dostatečně vypořádal s verzí jinou. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se může ztotožnit s názorem stěžovatele v tom smyslu, že zveřejňuje-li policejní orgán na počátku trestního stíhání popis možného skutkového děje, přičemž vyjadřuje své názory na otázku viny, jedná se minimálně o neprofesionální postup. Na straně druhé přesvědčení policejního orgánu v tomto směru ještě naznamená porušení § 164 trestního řádu, které stěžovatel namítá, navíc o vině a trestu rozhoduje výlučně soud, ten také provádí dokazování, přičemž obžalovaný může navrhovat důkazy, které policejní orgán sám neprovedl nebo provést odmítl, stejně tak může učinit soud z moci úřední tak, aby zásady trestního řízení, vyplývající zejména z ustanovení § 2 trestního řádu, byly dodrženy. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, by bylo možno uvažovat až za situace, pokud by eventuální vady v důkazním řízení vzniklé ve fázi přípravného řízení nebyly nebo nemohly být (vzhledem ke své povaze) odstraněny v řízení soudním.

V posuzované věci jde především o to, zda proces hodnocení důkazů byl stižen vadou, spočívající v tom, že obecné soudy za výše popsané situace jako důkaz připustily výpovědi svědků K.V. a V.Č. a znalecký posudek znalce Ing. P.K. Ústavní soud připouští, že vylíčení určité události u více sugestibilních jedinců může způsobit, že ji později budou považovat za skutečnost, a tak v případě výpovědi takové osoby v roli svědka mohou vznikat zásadní pochybnosti o pravdivosti takového důkazu. Na straně druhé takové ovlivnění lze stěží předpokládat u znalce, jenž pracuje v zásadě s fakty, zejména technickými údaji. V každém případě možnost takového ovlivnění je v podstatě vyloučena, jestliže se vzájemně tyto důkazy podporují a doplňují, jako je tomu v daném případě.

Protože Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rámci hodnocení důkazů nesprávně posoudily "pravdivost" zmíněných důkazů, jak se z obsahového hlediska v ústavní stížnosti namítá, nebo jejich zákonnost, jak výslovně namítá stěžovatel, když z ničeho nevyplývá, že při jejich opatřování či provádění nebyla dodržena příslušná procesní pravidla, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005