Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 70/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti RNDr. J. B., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č.j. -119, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen ) a Evropské úmluvy o lidských právech, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. , o přivolání k výpovědi z nájmu bytů č. 8 a č. 9 v P., jejichž byl stěžovatel nájemcem. Dovolání bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. -137, ze dne 3. 3. 2003 odmítnuto jako nepřípustné. (Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel ústavní stížností nenapadá).

Ústavní soud předesílá, že s ohledem na podané dovolání řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 15. 7. 2004 přerušil, a poté, co o dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR rozhodnuto, v řízení o ústavní stížnosti pokračoval.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s názory obecných soudů, dle kterých ve věci byly naplněny podmínky výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., tj. pronájem bytu bez souhlasu vlastníka bytu.

Stěžovatel uvádí, že uzavřel s pronajímatelem bytů dodatek k nájemní smlouvě, podle níž ukončil nájem, nájemcem předmětných bytů se stal pan L. P. a pronajímatel vyjádřil souhlas s pronajímáním bytů. Stěžovatel se proto právem přestal cítit jako nájemce předmětných bytů. Vzhledem k tomu, že z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. , vyplynulo, že dodatek k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 je neplatný, stal se stěžovatel opět nájemcem předmětných bytů a takto s ním bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytů i nakládáno. Stěžovatel nikdy neuzavřel podnájemní smlouvy a byty neposkytl jinému do podnájmu. Z jeho strany nedošlo k porušení povinností vyplývajících z nájmu bytů. Stěžovatel dále zdůraznil, že do bytů spolu s bývalou manželkou značně investoval.

Dle jeho názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a odvolací soud nesprávně posoudil důkazní břemeno. Okolnosti uvedené v rozsudcích sp. zn. a sp. zn. bral jako vyřešenou předběžnou otázku ohledně platnosti dodatku nájemní smlouvy ze dne 9. 12. 1997.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl shodnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž odkázal a navrhl odmítnutí event. zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí.

Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel se svou tehdejší manželkou byl na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 2. 1992 (spolu s dodatkem ze dne 19. 11. 1993) společným nájemcem předmětných bytů. (Bývalá manželka stěžovatele se v roce 1997 z bytů odstěhovala a po rozvodu manželství se stala výlučnou nájemkyní dosavadního bytu bývalých manželů v K. Ke dni podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytů nebyla jejich nájemkyní a v projednávané věci proto nebyla dána její pasivní legitimace). Stěžovatel předmětné byty přenechal panu L. P. na úhradu svého dluhu zajištěného směnkou na 1 500 000č Kč, přičemž nesplacená část dluhu ve výši 500 000 Kč byla hrazena z pronájmu bytů, který zajišťoval L. P. Dne 9. 12. 1997 pak byl uzavřen dodatek k nájemní smlouvě, dle kterého mělo dojít k ukončení nájemního vztahu stěžovatele a vzniku užívacího práva L. P. Dodatek však byl shledán absolutně neplatným, neboť byl podepsán pouze žalovaným a za pronajímatele jej podepsala osoba neoprávněná. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se dopustil hrubého porušení povinností nájemce, když byty přenechal L. P., který je dále pronajímal za účelem umoření dluhu. Soudy dále zjistily, že stěžovatel byty neužíval, převážně se zdržoval v bytě v Kolíně a od roku 2000 žije a pracuje v USA. K pronajímání bytů bez souhlasu jejich vlastníka docházelo i v době podání žaloby minimálně do 1. 3. 2002, ačkoliv stěžovatel byl informován o neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 z řízení ve sporu o vyklizení bytů vedeném proti L. P. a rovněž přímo od pana P. I po převzetí bytu od pana P. dále umožnil užívání bytu minimálně jedné další osobě. Soudy pak dospěly proto k závěru, že byl dán výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, kdy Ústavní soud s ohledem na postup obecných soudů, odpovídající ustanovením i základním principům y, neměl důvod k ingerenci do jejich rozhodovací pravomoci.

Závěry obecných soudů, dle kterých z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel neměl v úmyslu byty pro svou potřebu užívat, neboť v nich nebydlel, ale přenechal je bez souhlasu pronajímatele dlouhodobě k pronájmu za účelem úhrady svého dluhu, totiž nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a z tohoto důvodu nelze považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, jež by opravňovala zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud dále konstatuje, že z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy zabývaly i otázkou neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě (tzn. nevycházely jen ze zjištění učiněných v předchozích řízení) a uvedly, na základě jakých skutečností jej shledaly absolutně neplatným. Konečně důvody neplatnosti, tj. skutečnost, že dohoda o skončení nájmu nebyla podepsána bývalou manželkou stěžovatele, ačkoliv k jejímu podpisu došlo v době trvání společného nájmu a že nebyla za žalobce podepsána oprávněnou osobou, stěžovatel nezpochybňoval. Jeho námitka navíc postrádá smysl, neboť pokud by byl dodatek k nájemní smlouvě platný, stěžovatel by již ode dne jejího podpisu nebyl nájemcem bytů.

Dle názoru Ústavního soudu celá argumentace stěžovatele jak v řízení u obecných soudů, tak v ústavní stížnosti je založena na rozporném tvrzení. Stěžovatel se jednak považuje za řádného nájemce bytů, souhlasí tedy s tím, že dodatek smlouvy, kterým došlo k zániku práva jeho nájmu a vzniku práva nájmu L. P., je neplatný, avšak současně se tohoto dodatku dovolává a tvrdí, že on osobně byty nepronajímal a zcela pomíjí, že byty panu P. přenechal a jejich pronajímání umožňoval.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dodatečně zaslanou žádostí stěžovatele (nikoliv jeho advokáta), aby při projednání ústavní stížnosti přihlédl k čestnému prohlášení původních majitelů domu, kteří potvrdili, že manželům B. udělili souhlas k pronájmu bytů, nemohl přihlížet. Ústavní soud, jak již bylo shora zdůrazněno, neposuzuje věc z hlediska obecných soudů, přičemž námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Právo na spravedlivý soudní proces, zaručené čl. 36 odst. 1a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Jeho námitkami, a to včetně námitek uplatňovaných v ústavní stížnosti, se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními . Soudy obou stupňů pak svá rozhodnutí v souladu s ust. náležitě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně den 16. června 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

K : doručit: advokát 2x

Městskému soudu v Praze

vrátit spis: Obvodnímu soudu pro Prahu 7 -vložit rozhodnutí Ústavního soudu

přílohy: ponechat ve spise,

Po obdržení ZPL založ