Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 227/05

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelky M. L., zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Kuřimská 42, 621 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. února 2005 č. j. -140, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto její odvolání směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. října 2004 č. j. -110, kterým byla pro blíže popsané skutky shledána vinnou trestnými činy krádeže, zatajení věci a neoprávněného držení platební karty [ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e), § 254 odst. 1 a § 249b tr. zák.] a odsouzena k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rovněž jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému blíže specifikovanou škodu.

V rámci narace návrhu stěžovatelka namítala, že výrok o vině stran trestného činu krádeže byl opřen mimo jiné o její doznání při výslechu na policii, přičemž u něj nebyli přítomni oba v protokolu o tomto výslechu podepsaní policisté, nýbrž toliko jeden z nich. Nadto uvedla, že předmětným způsobem vypovídala pod nátlakem, a to z obav, aby nebyla vzata do vazby. Rovněž svědci Š. a O. byli vůči ní zaujati a soud jejich výpovědi nesprávně hodnotil. Konečně z hlediska právní kvalifikace se stěžovatelka domnívá, že v daném případě nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu.

Ve vztahu ke dvěma dalším trestným činům, za něž byla odsouzena, obecným soudům vytýkala neadekvátní zjištění skutečné výše škody a zhodnocení výpovědi svědkyně H., stran právního posouzení potom nesprávné určení výše škody zohledněním storno poplatků za platební kartu, jakož i nesprávnou právní kvalifikaci dle § 249b tr. zák.

V důsledku uvedených, dle stěžovatelky ústavněprávně relevantních pochybení, se tato cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v d a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když současně tvrdí, že příčinou stěžovaného postupu obecných soudů je její příslušnost k rómskému etniku, čímž mělo dojít i k porušení d. Navrhla proto, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a dále, aby "rozhodl předběžným opatřením o odložení výkonu trestu".

V rozsahu, v němž to pro přípustnost návrhu přicházelo v úvahu, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že skutková polemika stěžovatelky není způsobilá sama o sobě založit dotčení v jejích ústavních právech. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), stojící vně soustavy obecných soudů, zásadně nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, neboť, jak plyne z vymezení jeho pravomoci a postavení v ústavním systému České republiky, není další odvolací instancí.

Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř.

sp. zn.

,

,

).

Z ústavní stížnosti stěžovatelky, ani z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího o jí podaném odvolání žádná taková konkrétní, a tudíž z pohledu jejích námitek ke kasaci vedoucí vykročení z ústavních kautel nevyplývají. V návrhu uplatněné výtky jsou shodné z důvody předloženými krajskému soudu v podaném odvolání, s nimiž se náležitým způsobem odvolací soud vypořádal, pročež postačí v tomto směru na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

Pokud potom stěžovatelka namítala diskriminaci vzhledem k její příslušnosti k rómskému etniku, tato se z napadeného rozhodnutí nepodává a stěžovatelka žádné konkrétní tvrzení, zavdávající příčinu k těmto, v obecné rovině jinak zajisté velmi závažným úvahám, v daném ohledu nepředložila. Naopak je třeba zdůraznit, uvažováno v kontextu stíhaných trestných činů, že obecné soudy, ve vztahu k nabytí peněženky (včetně jejího obsahu) do dispozice stěžovatelky, vycházely z verze pro ni příznivější, tj. že ji nalezla, mající základ v původním tvrzení stěžovatelky samotné, které v rámci volného hodnocení důkazů co do ustálení skutkového stavu akceptovaly.

Ve vazbě na namítané nesprávné právní posouzení věci potom stěžovatelka nevyužila možnost podat dovolání ve smyslu tr. řádu, pročež se jím Ústavní soud z pohledu zásady subsidiarity ústavní stížnosti nemohl zabývat ( , ve znění pozdějších předpisů).

Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, resp. v rozsahu namítaného nesprávného hmotněprávního posouzení jako nepřípustná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [ , odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh, aby Ústavní soud "rozhodl předběžným opatřením o odložení výkonu trestu" byl dle jeho obsahu posouzen jako návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu , nicméně pro odmítnutí ústavní stížnosti mu nemohlo být vyhověno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2005

Jiří Mucha

předseda senátu