Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 134/05

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. června 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. D. K., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem tř. kpt. Jaroše 5, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, jímž byl při nezměněném výroku o vině (vyneseném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. ) zrušen výrok o trestu a stěžovateli byl za pomoc k trestnému činu podvodu (§ 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1 a 4 tr. zák.) uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004 () vyplývá, že stěžovatel podal proti svrchu uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 24. 6. 2004 dovolání, které bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné (§ 265i odst. 1 písm. g) tr. ř.) .

Dne 10. 3. 2005 byla přímo u Ústavního soudu podána ústavní stížnost žádající výhradně zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004 (), která byla dne 15. 3. 2005 doplněna o kopii shora citovaných rozhodnutí vrchního a nejvyššího soudu a o žádost o "odklad výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ust. , o Ústavním soudu", ve znění pozdějších předpisů (dále ""). Stížnost vykazovala četné vady. Mj. žádala zrušení rozhodnutí vrchního soudu, ačkoli byla doplněna i o rozhodnutí o dovolání. Nebylo tedy zřejmé, zrušení jakých rozhodnutí se žádá. (Stížnost rovněž neobsahovala argumentaci, z níž by bylo zřejmé, čím konkrétně byla porušena základní práva stěžovatele a která.)

Na tyto vady byl právní zástupce stěžovatele upozorněn výzvou k odstranění vad ze dne 17. 3. 2005 a zároveň byl výslovně žádán o upřesnění rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele. Výzva mu byla doručena dne 21. 3. 2005. Dne 25. 3. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž byla ústavní stížnost opravena a doplněna. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil výhradně proti rozsudku Vrchního a Městského soudu v Praze a odkazem na nález Ústavního soudu (

) specifikoval, že namítá porušení , a d, avšak znovu bylo uvedeno, že se žádá zrušení pouze rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tím bylo postaveno najisto, že ústavní stížnost skutečně směřuje pouze proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR (str. 6) vyplývá, že stěžovateli a jeho obhájci byl rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen dne 22. 3. 2004. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla podána dne 10. 3. 2005, tedy nepochybně po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání. Tento závěr nemůže nijak zvrátit ani ustanovení (věta za středníkem), které je v případě trestního dovolání neaplikovatelné, neboť v trestním řízení přípustnost dovolání nezávisí na úvaze dovolacího soudu. Text je zcela jasný.

Pokud Ústavní soud v některých případech netrval na podání dovolání (např. nález ze dne 2. 3. 2004,

sp. zn.

, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ("Sb. n. u.", sv. 32, str. 293), bylo tomu tak proto, že dle jeho poznatků rozhodovací praxe dovolacího soudu v řízení o dovolání odmítala přezkum z hlediska některých (ústavněprávně relevantních) námitek. Avšak stěžovatel dovolání podal a tato situace na něj nedopadá. Stěžovatel považoval dovolání za poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, a to za prostředek způsobilý tuto ochranu zajistit. Tuto hypotézu stěžovatele potvrdil i dovolací soud, který dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné. Důvody odmítnutí dovolání jasně svědčí o tom, že Nejvyšší soud ČR se námitkami stěžovatele zabýval meritorně (resp. kvazimeritorně). Nelze konstatovat, že toto rozhodnutí je rozhodnutím deklaratorním, v němž by dovolací soud pouze konstatoval neexistenci práva podat dovolání. Naopak, jedná se o rozhodnutí, které je přímo způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat.

Ústavní soud dále posuzoval, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory traktované Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.

Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde převáží prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem absolutním, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.

Tento závěr Ústavní soud musel učinit, když odpověď stěžovatele na otázku položenou Ústavním soudem ve výzvě ze dne 17. 3. 2005 setrvala na omezení ústavního přezkumu toliko ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu.

Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání ( ve spojení s ), čímž odpadla i podmínka umožňující rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 3. června 2005

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj