Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 40/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Brno, Solniční 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2004, čj. - 108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Uvedla, že její manžel, jako otec jejich nezletilého syna, navrhl předběžné opatření na předání nezletilého do své péče, protože stěžovatelka vycestovala s nezletilým z USA bez souhlasu otce. Podle stěžovatelky Městský soud v Brně (dále jen "městský soud"), který o předběžném opatření rozhodoval, aplikoval Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, publikovanou pod č. 34/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"). Jeho rozhodnutí bylo ukvapené, stěžovatelce nebyla dána možnost projevit nesouhlas s předáním nezletilého otci do USA. Krajský soud usnesení městského soudu o předběžném opatření potvrdil. Usnesení městského soudu, z pohledu čl. 13 Úmluvy, vůbec nepřezkoumal, ačkoli stěžovatelka na toto ustanovení upozornila. Z hlediska čl. 13 odst. 1 Úmluvy bylo podle stěžovatelky podstatné, že otec nevykonával faktickou péči o syna ani v době předcházející jejímu odcestování z USA. Bez povšimnutí zůstala její tvrzení o sociálním zázemí otce, počtu jeho dalších dětí a jeho možnostech a schopnostech vychovávat nezletilé dítě. Podle stěžovatelky obecné soudy nepřihlédly k zájmům nezletilého ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. Stěžovatelka v době výkonu předběžného opatření krátkodobě pobývala ve Velké Británii a syn byl svěřen do péče její matky. Podle stěžovatelky bylo porušeno její právo na soudní ochranu garantované d (dále jen "").

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření krajského soudu a městského soudu jako účastníků řízení.

Krajský soud uvedl, že domovský stát, jehož je nezletilý občanem, upravil práva a povinnosti rodičů vůči tomuto dítěti podle své právní úpravy. Česká republika je Úmluvou vázána a soud ji může těžko považovat za protiústavní a nerespektovat rozhodnutí, které je v souladu s právem země nezletilého. V dalším odkázal na své usnesení.

Městský soud ve vyjádření pouze odkázal na své usnesení ze dne 16. 3. 2004.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn , bylo zjištěno, že otec nezletilého Z. R., navrhl vydání předběžného opatření na předání nezletilého syna do své péče. Městský soud usnesením ze dne 16. 3. 2004, čj. - 72, jeho návrhu vyhověl. V odůvodnění uvedl, že příslušným soudem v USA byl vydán, dne 22. 8. 2003, tzv. mimořádný příkaz k ochraně, kterým byla předběžně svěřena péče o syna otci a zakázáno přemístění nezletilého ze státu Illinois, USA. Podle městského soudu byly splněny podmínky čl. 3 Úmluvy, otec právo péče o dítě, před jeho přemístěním, skutečně vykonával a dítě mělo v USA obvyklé bydliště. Došlo k protiprávnímu přemístění dítěte, takže všechny podmínky stanovené Úmluvou byly splněny.

Dne 6. 10. 2004 bylo na návrh otce vydáno usnesení o výkonu předběžného opatření ze dne 16. 3. 2004. Dne 11. 10. 2004 bylo zmíněné rozhodnutí vykonáno a nezletilý byl předán otci.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud usnesením ze dne 25. 11. 2004, čj. - 108, usnesení městského soudu ze dne 16. 3. 2004 potvrdil.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že došlo k porušení Úmluvy a z toho vyplývajícímu zásahu do jejího práva na soudní ochranu zaručeného y. Ústavní soud připomíná znění y, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Z dikce tohoto ustanovení jasně vyplývá, že se jedná o právo obou rodičů. Jestliže stěžovatelka toto právo otce, jako druhého rodiče, nerespektovala a bez jeho vědomí odvedla nezletilého z místa jeho obvyklého bydliště (za okolností, které obě strany sporu před obecnými soudy popisují zcela odlišně), musí počítat s tím, že tento její úkon jí může přivodit nepříznivé právní následky. Otec nezletilého poté, co stěžovatelka opustila spolu s nezletilým USA, postupoval v souladu s právním řádem tohoto státu a tento stát, na základě jeho žádosti, poskytl ochranu jeho právům. V souladu s příslušnou mezinárodní úmluvou pak postupoval i obecný soud ČR, který na základě návrhu otce vydal předběžné opatření a následně i usnesení o výkonu tohoto rozhodnutí. Usnesení o předběžném opatření bylo vykonatelné dnem doručení stěžovatelce 23. 3. 2004 ( ), posléze došlo i k doručení návrhu na výkon rozhodnutí (viz č. l. 82 spisu, zásilka nebyla vyzvednuta, došlo k fikci doručení podle , ve znění do 31. 12. 2004).

Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k názoru, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky nedošlo. Městský soud na věc aplikoval příslušnou mezinárodní smlouvu a zároveň respektoval i ostatní, na věc dopadající právní předpisy. Jeho interpretace Úmluvy nepředstavovala extrémní vybočení z mezí ústavnosti, nejednalo se o exces, za jehož existence by teprve byla dána pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat interpretaci podústavních právních předpisů a možnost korigování postupu obecných soudů (k tomu blíže nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17). Jestliže krajský soud tento postup a z něj vycházející rozhodnutí městského soudu potvrdil, neporušil tím právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené y.

Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí jsou svou povahou dočasná. Svá práva tak bude moci stěžovatelka hájit nejen v dalším řízení před obecnými soudy ČR, ale především v řízení o péči o dítě vedeném ve Spojených státech amerických, kde budou plně zkoumány možnosti a schopnosti obou rodičů pečovat o nezletilé dítě.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu