Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 626/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. T., zastoupeného JUDr. Janem Urbancem, advokátem, Alešova 407, Poděbrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. , a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše specifikovaná usnesení obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.

Uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na stanovení výše odměny a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), jenž ji usnesením zamítl.

Těmto rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z y ČR a z Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení y je následující:

Článek 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy je následující:

Článek 1

Ochrana vlastnictví

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zastupoval jako obhájce obviněného P. D. v trestním řízení. Rozsudek tohoto soudu byl vyhlášen dne 5. 9. 2001 a právní moci nabyl dne 21. 2. 2002.

Dne 30. 12. 2003 byl krajskému soudu doručen návrh stěžovatele na rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů. O takto uplatněném nároku rozhodl dne 2. února 2004 krajský soud tak, že stěžovateli odměnu a náhrady hotových výdajů nepřiznal (ve spise sp. zn. č. l. 997), neboť nárok byl uplatněn po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho roku. Stěžovatel proti usnesení podal stížnost, o níž dne 9. 4. 2004 rozhodl vrchní soud (ve spise sp. zn. č. l. 1011). Ten usnesení shledal nepřezkoumatelným, neboť výrok neobsahoval odkaz na žádné zákonné ustanovení, zrušil jej a uložil soudu prvního stupně, aby znovu ve věci jednal a rozhodl. Krajský soud ve věci znovu rozhodl tak, že se návrh stěžovatele na stanovení odměny a náhrady hotových výdajů zamítá (ve spise sp. zn. č. l. 1015). Stěžovatel podal znovu stížnost, kterou vrchní soud zamítl (ve spise sp. zn. č. l. 1037). Obecné soudy jsou toho názoru, že stěžovatel podal návrh až po marném uplynutí propadné lhůty s ohledem na účinné znění § 151 odst. 2 trestního řádu.

Podstatou stěžovatelových námitek je tvrzení, že při rozhodování obecných soudů došlo k nepřípustné retroaktivní aplikaci ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, které s účinností od 1. 1. 2002 zavedlo pro uplatňování obdobných nároků ustanovených advokátů prekluzivní subjektivní lhůtu jednoho roku ode dne, kdy se advokát dozvěděl, že povinnost zastupovat skončila. Předchozí právní úprava takovou propadnou lhůtu neznala a stěžovatel se domnívá, že v jeho případě bylo na místě aplikovat právní úpravu původní, která byla účinná v době jeho ustanovení obhájcem, přestože jeho povinnost obhajovat (právní moc rozsudku) skončila v době účinnosti nové právní úpravy.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení před Ústavním soudem. Krajský soud ve svém stanovisku odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznil, že stěžovatel uplatnil svůj nárok pozdě, a to v době, kdy novelizované ustanovení trestního řádu bylo již delší dobu známo. Vrchní soud uvedl, že obsah ústavní stížnosti koresponduje s námitkami uplatněnými stěžovatelem již v řízení o řádném opravném prostředku a proto plně odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Po prozkoumání spisového materiálu Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou časového vymezení účinnosti , kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se Ústavní soud zabýval na základě ústavních stížností téhož stěžovatele ve svých nálezech

sp. zn.

a

sp. zn.

, ve kterých stěžovateli vyhověl. Společným rysem obou předešlých ústavních stížností byla skutečnost, že se jednalo o nároky stěžovatele jako ustanoveného obhájce, jehož povinnost zastupovat pominula ještě před účinností novelizovaného znění § 151 odst. 2 trestního řádu, avšak návrhy podle § 151 odst. 3 trestního řádu podal až v době účinnosti právní úpravy obsahující pro uplatnění nároku jednoletou propadnou lhůtu. Obecné soudy při posuzování nároku aplikovaly (při absenci přechodných ustanovení) ustanovení v účinném znění a nárok stěžovatele posoudily jako prekludovaný, neboť byl podán po uplynutí lhůty. Ústavní soud v obou případech konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly princip obsažený v y ČR a porušily právo stěžovatele garantované Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V daných případech tak zdůraznil nutnost aplikovat takový výklad práva, který šetří smysl a podstatu základního práva, tedy práva na legitimní očekávání, že majetkový nárok bude uspokojen. Pokud řízení pravomocně skončila před účinností ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu v novelizovaném znění (před 1. 1. 2002), na posouzení nároku obhájce se nepoužije ustanovení o prekluzivní jednoleté lhůtě k jeho uplatnění.

V nyní posuzovaném případě je nesporné, že ke skutečnosti významné pro počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku došlo až v době účinnosti ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění Povinnost obhajovat skončila stěžovateli dne 21. 2. 2002, kdy rozsudek sp. zn. nabyl právní moci a jak vyplývá z odůvodnění usnesení vrchního soudu a jak si Ústavní soud ověřil, stěžovatel se o skutečnosti, že povinnost zastupovat skončila, dozvěděl nejpozději dne 3. 12. 2002, kdy nahlížel do spisu sp. zn. (ve spisu sp. zn. úřední záznam na č. l. 975), obsahujícího mj. rozsudek s vyznačením právní moci. Propadná lhůta k uplatnění nároku na odměnu tedy uplynula nejpozději dne 3. 12. 2003. Pokud stěžovatel podal návrh dle § 151 odst. 3 trestního řádu až dne 23. 12. 2003, stalo se tak zjevně po lhůtě dle § 151 odst. 2 trestního řádu.

Aplikaci ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, jak ji provedly obecné soudy, nelze považovat za aplikaci retroaktivní, neboť nepřisuzuje právní účinky, jejich změnu nebo zánik, skutečnostem nastalým před účinností normy, nýbrž stanovuje lhůtu k uplatnění nároku, jenž je vázán na skutečnost nastalou až v době účinnosti nové právní úpravy.

Tento výklad je zároveň totožný s výkladem doktrinálním, obsaženým v odborné literatuře (Novotný, F., Růžička, M. a kol.: Komentář trestních kodexů, Praha, Eurounion, 2002, str. 864). Podle autorů této publikace se právní úprava obsažená v § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2002 použije tam, kde se obhájce dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila až za účinnosti novelizovaného trestního řádu. (Dílo dále odkazuje na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/2002 Sb. v. s. NSZ).

V předmětné věci Ústavní soud neshledal v aplikaci § 151 odst. 2 trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2002 na nárok uplatňovatelný na základě skutečností nastalých po tomto datu porušení principů demokratického právního státu či práva vlastnit majetek ani v podobě byť jen legitimního očekávání uspokojení pohledávky.

Argumenty totožné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatel předložil již v řízení před obecnými soudy a podrobně se jimi zabýval vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Jeho závěry pokládá Ústavní soud za ústavně konformní. Se závěry obecných soudů je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že není součástí obecných soudů a nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů.

Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného z ústavním pořádkem zaručených práv, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně senátu

K.:

Zaslat do vlastních rukou:

1. 2x JUDr. Jan Urbanec, advokát Alešova 407, 290 Poděbrady

2. Krajský soud v Praze ke sp. zn. ., nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5

- vrátit spis sp. zn.

3. Vrchní soud v Praze ke sp. zn. , nám. Hrdinů 1300, Praha 4

Přílohy ponechat ve spise.

Po vrácení doručenek spis založit.

V Brně dne