Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 249/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. -41, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. -3, a dále proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. -14, spojené s návrhem na vypuštění části ustanovení , , v platném znění, uvozeném slovy "jehož pobyt není znám", za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. -3, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. -14. Námitky povinného, obsažené v odvolání proti citovanému usnesení o nařízení exekuce, se týkaly především skutečnosti, že v nalézacím řízení bylo rozhodnuto, aniž by byl k němu předvolán a byl mu ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly podmínky. Odvolací soud nepovažoval námitky povinného za relevantní pro exekuční řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena zásada spravedlivého procesu zakotvená v d (dále jen ""), a dále byl porušen y, který zaručuje právo na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka, tak aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím, že byl stěžovateli ustanoven opatrovník, byly jednotlivé procesní kroky zdánlivě v souladu s procesními normami, ale fakticky byla stěžovateli odepřena možnost uplatňovat jeho ústavně garantovaná práva před soudem. Příčinou protiústavnosti bylo porušení práva ve směnečném řízení, o němž se stěžovatel dověděl až po uplynutí více než čtyř let a postupem soudu mu byla odňata možnost obrany. Protože se stěžovatel v době rozhodování nalézacího soudu nezdržoval v místě svého bydliště, byl mu ustanoven opatrovník, a to i přesto, že se stěžovatel nikterak neskrýval a jiné státní orgány (např. Policie ČR, finanční úřad) s ním byly v kontaktu. Soud ovšem nevyvinul žádnou snahu o zjištění pobytu účastníka. Ustanovený opatrovník (justiční čekatel Obvodního soudu pro Prahu 6) navíc v řízení kromě převzetí směnečného platebního rozkazu neučinil naprosto nic (nepodal zejména námitku promlčení, která byla více než důvodná). O tom, že proběhlo směnečné řízení se stěžovatel dověděl až dne 15. července 2004 od exekutorky, která vydala usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatel namítal, že nebyly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka dle (nyní podle odst. 3) (dále jen ""), neboť soud neprovedl odpovídající šetření o zjištění pobytu stěžovatele, přičemž vyžádání zprávy z Centrální evidence obyvatel není dle názoru stěžovatele dostačující. Zdůraznil, že je ústavně zaručena svoboda pobytu a pohybu a nelze tedy k jeho tíži vykládat skutečnost, že nebyl na adrese uvedené v žalobním návrhu. Je nelogické, aby některé státní orgány a instituce pobyt občana znaly a některé jej ve shodném období neznaly. Následné vykonávací řízení proběhlo před soudem prvního stupně bez toho, aby do něj stěžovatel mohl jakkoliv zasáhnout. O podaném opravném prostředku rozhodl odvolací soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí opřel o odůvodnění, že nalézací rozhodnutí bylo řádně doručeno pravomocně ustanovenému opatrovníku a v rámci exekučního řízení nelze přezkoumávat, zda pro ustanovení opatrovníka byly splněny všechny zákonné předpoklady. Jak se přitom podává z judikatury Ústavního soudu (např. nález

sp. zn.

), ustanovení opatrovníka musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení a že opatrovníka je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného. Rozhodovací praxe pak nedává žádnou možnost postiženému účastníku postupovat proti takovému porušení práv. Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení části ustanovení , a to výrazu v první větě "jehož pobyt není znám", protože je dle jeho názoru protiústavní.

Ještě než se Ústavní soud začal zabývat důvodností ústavní stížnosti, musel se vypořádat s otázkou její včasnosti a přípustnosti v části, ve které ústavní stížnost směřovala proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. -14. Zkoumal zejména, zda byla dodržena 60 denní lhůta pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Napadený směnečný platební rozkaz je označen doložkou právní moci a vykonatelnosti ke dni 14. říjnu 2000. Předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 28. dubna 2005.

Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již zabýval. Z nálezu ze dne 25. září 2002,

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 111), vyplývá, že Ústavní soud počítal lhůtu v situaci obdobné ode dne, kdy se stěžovatel o existenci rozsudku dozvěděl. V uvedené věci ovšem stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě, a proto ji Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu.

Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný. Na rozdíl od předchozího případu uplatňoval stěžovatel v nyní posuzované věci svoje námitky, týkající se ustanovení opatrovníka, nejprve v řízení exekučním a teprve posléze se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud. I v posuzované věci je důvodem podání ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před nalézacím soudem ustanoven opatrovník, v důsledku čehož s ním nebylo dále jednáno. Odvolání proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu opatrovník nepodal. O existenci směnečného platebního rozkazu se stěžovatel dozvěděl poprvé dne 6. srpna 2004, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce.

Pokud tedy podal ústavní stížnost dne 28. dubna 2005, učinil tak po lhůtě stanovené v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní soud posoudil s ohledem na popsanou situaci ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděně podanou podle ustanovení zákona.

V části, kde ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. -41, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. -3, tedy proti rozhodnutím v exekučním řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a je i přípustná, není však důvodná. Ačkoliv stěžovatel v petitu navrhoval zrušit i tato rozhodnutí, týkaly se námitky svým obsahem v podstatě pouze řízení nalézacího, a to především otázky správného resp. nesprávného ustanovení opatrovníka a v této souvislosti otázky doručení usnesení nalézacího soudu. Stěžovatel tak v podstatě využil exekučního řízení k tomu, aby napadal postup a vady řízení nalézacího. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení,

sp. zn.

, takový postup není možný. Řízení exekuční je řízením odlišným od řízení nalézacího. Soudům v exekučním řízení toliko vytýká, že jeho námitky proti ustanovení opatrovníka nezohlednily. Právě takové námitky (že se soudy v rámci řízení exekučního nezabývaly otázkou ustanovení opatrovníka) není ovšem možno uplatňovat v řízení exekučním. V rámci exekučního řízení soud pouze zkoumá, zda byl takto ustanovenému opatrovníkovi rozsudek ve věci samé řádně doručen. Okolnostmi ustanovení opatrovníka a zákonnými předpoklady jeho ustanovení se exekuční soud nemůže zabývat. V tomto ohledu byl postup exekučního soudu ústavně konformní a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V této části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Ústavní soud rovněž neshledává, že by ustanovení , zrušení jehož části navrhl stěžovatel, bylo v rozporu s ústavními předpisy. Toto ustanovení má své opodstatnění v případech, kdy účastník sice má procesní způsobilost, ale z důvodu jeho neznámého pobytu se nemůže řízení účastnit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. -41, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. -3, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. V části, v níž směřovala proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. -14, byla ústavní stížnost odmítnuta jako opožděně podaná podle zákona. Návrh na zrušení části ustanovení byl pak odmítnut podle zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. června 2005

JUDr. Jiří Nykodým

předseda senátu