Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 255/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. K. a ing. Z. K., obou zastoupených JUDr. J. M., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004, čj. - 312, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2001, čj. - 231, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé v ústavní stížnosti, podané na poště dne 29. 4. 2004, popsali jejich spory se státem o náhradu škody v řízeních před obecnými soudy a navrhli zrušení shora označených rozhodnutí. Odkázali na tu část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 2. 2004, čj. - 312, ve které je uvedeno, že žaloba stěžovatelů byla pravomocně zamítnuta do částky 470 000,-- Kč. Jestliže se tedy krajský soud zabýval pouze částkou 3 000,-- Kč, vyplývá z toho, podle názoru stěžovatelů, že dosud nebylo rozhodnuto o částce 27 000,-- Kč. Výrok tohoto rozsudku je podle stěžovatelů v rozporu s kogentním ustanovením . Krajský soud tak rozhodl v rozporu s ústavně zaručeným právem zakotveným v d (dále jen ""). V této souvislosti stěžovatelé zmínili nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Ústavně zaručené právo na spravedlivé projednání jejich záležitosti soudem mělo být porušeno i tím, že rozsudek krajského soudu ze dne 10. 2. 2004 byl vydán na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelé tvrdí, že bylo rovněž porušeno jejich právo na zákonného soudce, na rovnost před zákonem a soudem a na projednání věci bez průtahů.

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, čj. - 231, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002, čj. - 264, zamítl žalobu stěžovatelů, podanou proti České republice za zaplacení 500 000,-- Kč. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. - 257, rozsudek okresního soudu potvrdil.

O dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. - 281, jímž zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen ohledně částky 3 000,-- Kč a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání stěžovatelů zamítl.

Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, čj. - 312, změnil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 10. 2001, čj. - 231, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelům 3 000,-- Kč. V odůvodnění uvedl, že za situace, kdy dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto, zůstal v právní moci rozsudek okresního soudu ze dne 30. 10. 2001, čj. - 231, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2002, čj. - 257, kterým byla žaloba zamítnuta do částky 470 000,-- Kč. O této částce bylo tedy již pravomocně rozhodnuto, neboť dovolání, týkající se této částky, bylo zamítnuto. Tato částka již nebyla předmětem tohoto odvolacího řízení a krajský soud se zabýval pouze částkou 3 000,-- Kč.

Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

Stěžovatelé dovozují porušení svých ústavně zaručených práv z toho, že v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004, čj. - 312, je na str. 2 uvedena částka 470 000,-- Kč. Ze všech rozhodnutí obecných soudů, vydaných v této věci, je přitom zcela zřejmé, že o částce 470 000,-- Kč se zmiňuje pouze krajský soud v rámci posledního rozhodnutí, a to v části, kde se vypořádává s právní mocí předcházejících rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně poté, co rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. - 281. Je evidentní, že se jedná o chybu v počítání (pravděpodobně způsobenou záměnou částky 3 tisíce Kč a 30 tisíc Kč). Toto odůvodnění uvedeného rozsudku krajského soudu samo o sobě není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2003, čj. - 281, mohl krajský soud rozhodovat pouze o částce 3 000,-- Kč (ve zbytku žalobu Nejvyšší soud ČR zamítl). Krajský soud tedy rozhodl ve prospěch stěžovatelů, když žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům tuto částku. Ústavní soud nenachází na procesním postupu a výsledném rozhodnutí krajského soudu ze dne 10. 2. 2004, čj. - 312, nic ústavně nekonformního. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, str. 351] je tak v daném případě zcela irelevantní.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu