Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 85/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem České Budějovice, Čéčova 11, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2004, čj. - 55, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2005, čj. - 75, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. 2. 2005, stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2005, čj. - 75, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2004, čj. - 55, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněné R. P. proti povinné J. B. (stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem), kromě výroku III., jímž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 45,-- Kč, který zůstal odvoláním nedotčen. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím odvolacího a zejména dovolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v d (dále jen " ") a v Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatelky základním problémem, který oba soudy řešily, byla otázka výpočtu poplatku z prodlení.

Svůj návrh stěžovatelka doplnila podáním ze dne 18. 3. 2005, v němž zopakovala, že nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, podle něhož by návrh, kterým se účastník domáhá zaplacení poplatku z prodlení, mohl obsahovat jen prosté vyjádření toho, že požaduje od určité doby zaplacení poplatku z prodlení, a to bez jakékoliv bližší specifikace. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na rozhodnutí R 14/1998 a dále SJ 7/2004, s nimiž je napadené rozhodnutí, podle jejího názoru, v rozporu.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu (dále jen " "), vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že nepovažuje důvody ústavní stížnosti za opodstatněné. Stěžovatelce, jako povinné, byla ve vykonávacím řízení zachována veškerá procesní práva, kterých plně využila, včetně odvolání i dovolání. Pokud se, k opravným prostředkům stěžovatelky, soudy zabývaly vykonatelností exekučního titulu, nelze ve způsobu řešení jedné z otázek, která k nařízení výkonu rozhodnutí nezbytně náleží, spatřovat jakékoliv porušování práv účastníka na spravedlivý proces a na rovnost procesních stran. Odvolací soud plně odkázal na svůj rozsudek s upozorněním, že jeho právní názory akceptoval rovněž soud dovolací.

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti polemizuje s jeho právním závěrem, podle kterého, není-li ve výroku vykonávacího rozhodnutí výslovně uvedeno, v jakých intervalech se vypočítává poplatek z prodlení, ač z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o poplatek z prodlení ve smyslu příslušných ustanovení (dále jen " "), nečiní takový nedostatek, ohledně poplatku z prodlení, rozhodnutí materiálně nevykonatelné. Poplatek z prodlení se podle vypočítává za každý den prodlení. Stěžovatelka tak vychází z jiných skutkových závěrů, než z jakých vyšly obecné soudy. Ve své argumentaci zcela přehlíží, že ve vykonávaném rozhodnutí bylo stanoveno, že dlužnou částku je povinna zaplatit spolu s poplatkem z prodlení 2,5 promile dlužné částky, "nejméně" však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Dovodila, že podle výroku vykonávaného rozhodnutí se poplatek z prodlení vypočítává za každý i započatý měsíc. Dovolací soud odkázal na argumentaci svého usnesení a připomenul, že dovětek začínající slovem "nejméně" vyjadřuje pouze minimální výši poplatku z prodlení a nevypovídá nic o tom, v jakých intervalech se poplatek z prodlení vypočítává. O tom, v jakých intervalech se poplatek z prodlení a úrok z prodlení vypočítávají v případě, že tento údaj v rozhodnutí soudu nebo smlouvě chybí, nebylo nikdy v soudní ani obecné právní praxi pochyb, neboť se vždy vycházelo z toho, že poplatek z prodlení se vypočítává denně a úrok z prodlení ročně. Z uvedených důvodů nemohlo dojít k porušení d.

Z rozhodnutí obecných soudů, připojených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, čj. - 115, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 383,20 Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 2 243,80 Kč od 1. 5. 1996 do zaplacení, z částky 2 136,30 Kč od 1. 5. 1998 do zaplacení, z částky 2 003,10 Kč od 1. 5. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění okresní soud mimo jiné uvedl, že výše poplatků z prodlení je stanovena v souladu s , podle kterého výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, čj. - 127, výše uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 4. 2003, čj. - 22, nařídil, podle shora označeného vykonatelného rozsudku téhož soudu, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a povinné zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše. Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 4. 2004, čj. - 55, potvrdil usnesení okresního soudu, vyjma výroku III. o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 45,-- Kč, který zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně a jako relevantní uznal pouze námitku stěžovatelky, týkající se obsahové určitosti výroku na plnění poplatků z prodlení. Zatímco stěžovatelka vypočítala poplatek z prodlení za jednotlivé měsíce, oprávněná ve svém návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyšla z denně nabíhající poplatkové sankce. Zdrojem pro tuto diskrepanci je znění vykonávaného rozsudku, ve spojení s příslušnými rozhodnutími odvolacího soudu, neboť tato rozhodnutí neobsahují výslovné uvedení toho, zda poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky běží za každý den prodlení nebo za jiné období. Odvolací soud chybějící údaj o běhu poplatku z prodlení nepovažuje za vadu, která by měla za následek nevykonatelnost titulu. Podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, čj. - 115, lze vymáhanou platební povinnost jednoznačně vztahovat k dlužnému nájemnému i k úhradám spojeným s užíváním bytu. Výše poplatku z prodlení vychází z právního předpisu, takže oprávněnou osobou je vymáhán nárok, stanovený výpočtem poplatku z prodlení z jednotlivých dlužných částek za každý den podle , v návaznosti na , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle . Protože chybějící údaj vykonávacího titulu není možno interpretovat jinak než uvedeným způsobem, nelze současně připustit, aby povinná osoba vycházela z výpočtu svého dluhu, který je evidentně v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud, na základě uvedených úvah, přezkoumal správnost výpočtu výše poplatku z prodlení podle návrhu oprávněné a nezjistil v tomto bodě pochybení.

Dovolání stěžovatelky proti shora označenému usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 1. 2005, čj. - 75. V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že právní otázka, za jaký časový úsek je třeba poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky vypočítat, není-li ve vykonávaném rozhodnutí takový časový údaj výslovně uveden, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné, je označené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud upozornil na ustanovení , , a a uzavřel, že i když ve výroku vykonávaného rozhodnutí není výslovně uvedeno, za jaké období má být vypočítáván poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky, nelze z toho dovozovat, že by poplatek z prodlení byl vykonávaným rozsudkem stanoven ve výši 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Poplatek z prodlení je zvláštním druhem sankce, kterou dlužník, který je v prodlení, musí zaplatit vedle dlužné částky, stanoví-li tak a požaduje-li to věřitel. Poplatek z prodlení je tedy zvláštním druhem platební povinnosti, jež musí vyplývat přímo ze zákona. Výši poplatku z prodlení, v souladu s ustanovením věty za středníkem , stanoví prováděcí předpis, kterým je Jiná výše poplatku z prodlení nemůže být ani dohodnuta. Je-li dlužník ze zákona povinen platit poplatek z prodlení, nemůže být pochyb o tom, jaká je jeho výše. Rozhodne-li soud v nalézacím řízení o povinnosti dlužníka zaplatit poplatek z prodlení, pak bez ohledu na to, zda ve výroku svého rozhodnutí vysloví také, jak má být tento poplatek z prodlení vypočítáván, nemůže být pochyb o tom, jaký poplatek z prodlení má dlužník platit. Nejde zde o případ, kdy nalézací soud rozhodne o jiné výši poplatku z prodlení. V takovém případě by totiž ani výkladem nebylo možné dospět k jiné výši nebo jinému způsobu výpočtu poplatku z prodlení, neboť v řízení o výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí. Dovolací soud dospěl k závěru, že není-li ve výroku vykonávaného rozhodnutí výslovně uvedeno, v jakých intervalech se vypočítává poplatek z prodlení, ač z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o poplatek z prodlení ve smyslu příslušných ustanovení , nečiní takový nedostatek rozhodnutí materiálně nevykonatelné. Poplatek z prodlení podle se vypočítává za každý den prodlení. V projednávané věci chybí, ve výroku vykonávaného rozhodnutí, údaj o tom, za jaké období má být poplatek z prodlení vypočítán. Z obsahu vykonávaného rozhodnutí však vyplývá, že se jedná o poplatek z prodlení ve smyslu ustanovení , jehož výši soud určil v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 124/1994 Sb., podle něhož výše poplatku z prodlení činí, za každý den prodlení, 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Nemohou tedy vznikat pochyby o tom, za jaké období poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky má být vypočítáván. Proto je vykonávané rozhodnutí vykonatelné také ohledně poplatku z prodlení v rozsahu, jak byl výkon rozhodnutí nařízen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že postupem obou soudů byla porušena její, shora uvedená, základní práva. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem příslušných ustanovení a obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení y ČR.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR, ale porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastnice řízení bylo plně respektováno. Věc byla předmětem odvolacího i dovolacího řízení, obecné soudy i Nejvyšší soud ČR se celou věcí důkladně zabývaly a vypořádaly se i s námitkami stěžovatelky. Zejména Nejvyšší soud ČR se podrobně zabýval otázkou výpočtu výše poplatku z prodlení, neboť tuto otázku posoudil jako otázku, která má po právní stránce zásadní význam, jelikož dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Ústavní soud považuje právní závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR za zcela ústavně konformní.

Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení žádného ze základních práv stěžovatelky, Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu