Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 94/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. H. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2003, čj. - 201, a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2003, čj. - 179, a ze dne 17. 4. 2002, čj. - 143, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností se J. Č. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud ") pro porušení , 2 a d (dále jen ""). Stěžovatel obecným soudům vytýká způsob provádění skutkových zjištění a jejich hodnocení s tím, že výsledkem jsou tři pravomocné rozsudky upravující jedno výživné.

K výzvě Ústavního soudu, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. V dané věci rozhodoval podle , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), proto podle (dále jen "OSŘ"), ve spojení s , nebylo dovolání přípustné.

Obvodní soud rovněž odkázal na písemné vyhotovení napadených rozsudků.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , bylo zjištěno, že poprvé rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 17. 4. 2002, čj. - 143, kterým uložil stěžovateli, jako žalovanému, povinnost zaplatit žalobkyni Mgr. H. Č. částku 15 797,-- Kč (výrok I.). Žalobu na zaplacení částky 142 171,-- Kč zamítl (výrok II.). Žalobkyni stanovil povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 39 701,--Kč (výrok III.) a stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 300,--Kč (výrok IV.).

Městský soud v Praze vyhověl odvolání žalobkyně a usnesením ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. , rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku II. - IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že výrok I. nepřezkoumával, neboť nebyl odvoláním napaden.

Následně, rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, čj. - 179, uložil obvodní soud stěžovateli povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 10 000,-- Kč měsíčně od 21. 9. 1999 do 2. 8. 2000 (výrok I.) s tím, že dluh na výživném za uvedené období ve výši 103 667,-- Kč je povinen žalobkyni splácet v měsíčních splátkách po 10 000,-- Kč (výrok II.). Požadavek žalobkyně na placení výživného za období od 16. 9. 1999 do 20. 9. 1999 ohledně částky 13 500,-- Kč měsíčně (výrok III.) a za období od 21. 9. 1999 do 2. 8. 2000 v částce 3 500,-- Kč měsíčně (výrok IV.) zamítl. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů soudního řízení ve výši 1 378,-- Kč (výrok V.) a soudního poplatku ve výši 1 037,-- Kč (výrok VI.). Tento rozsudek napadli odvoláním oba účastníci.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2003, čj. - 201, potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. Výrok II. změnil tak, že dluh na výživném za období od 21. 9. 1999 do 2. 8. 2000 činí 140 370,-- Kč a uložil stěžovateli splácet jej po 10 000,- Kč měsíčně. Výrok IV. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni za stejné období částku 3 500,-- Kč měsíčně. Ve výroku VI. o soudním poplatku změnil rozsudek obvodního soudu tak, že jej vyčíslil ve výši 1 557,-- Kč. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 362,-- Kč a zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 71 220,-- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 12 715,-- Kč.

Po prostudování uvedeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 a napadených rozhodnutí obecných soudů, s přihlédnutím k argumentům stěžovatele, uplatněným v ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a polemika s právními závěry, které přijaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, zjistil, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou zásadním způsobem zpochybnit ani podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě základních práv zakotvených v , 2 a y.

Porušení práva na spravedlivý proces není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Skutečnost, že stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný, není v žádném případě zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však, že každému návrhu bude soudem vyhověno. Jeho porušení nemůže být dáno jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.

Rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy byl postačující pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatele platit žalobkyni výživné. Obecné soudy, při stanovení povinnosti platit výživné manželce stěžovatele, přihlédly k hmotné a kulturní úrovni obou manželů. Za tím účelem si vyžádaly řadu zpráv a jiných listinných důkazů, vyslechly řadu svědků a všechny důkazy zhodnotily v souladu s ustanovením . S jednotlivými důkazy se dostatečně vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč považoval za nevěrohodná tvrzení stěžovatele, že jeho plat z firmy Černý & Černý činí od listopadu 1999 částku 6 500,-- Kč, že příjmy z pronájmu slouží k umoření dluhu a že byt v P. poskytl bezúplatně svým známým. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění napadených rozsudků (str. 4 - 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 - 6 rozsudku odvolacího soudu).

K tvrzení, že obecné soudy nesprávně určily počátek vyživovací povinnosti, je nutné poukázat na ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině, z něhož vyplývá, že právo na výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, pokud se nejedná o výživné pro nezletilého. V tomto případě žalobkyně podala návrh na určení výživného dne 20. 9. 1999. Proto obecné soudy určily počátek vyživovací povinnosti od 21. 9. 1999 do 2. 8. 2000, kdy bylo manželství stěžovatele a žalobkyně rozvedeno, neboť rozhodnutí o povinnosti platit výživné manželky se stává neúčinným dnem právní moci rozvodu manželství.

Rovněž námitka stěžovatele, že byl nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání, postrádá ústavně právní relevanci. Odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením , z něhož vyplývá, že ve věcech upravených zákonem o rodině, pokud nejde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, není dovolání přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v byly splněny. V projednávané věci se rozhodovalo o výživném pro nerozvedenou manželku, tj. o věci upravené v zákoně o rodině, a proto odvolací soud nepochybil, když stěžovatele poučil o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení y. Tento článek garantuje právo na zákonného soudce, právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a za účasti účastníků, kteří musí mít možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V projednávané věci nepřichází porušení citovaných práv v úvahu a jejich porušení stěžovatel nijak nerozvádí.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení , 2 a y. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu