Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 111/05

Ústavní soud rozhodl dne 4. 5. 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Hanou Havránkovou, advokátkou se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Dolní 504, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. -56, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2003, č. j. -22, a rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu Vsetín ze dne 1. 7. 1996, č. j. PÚ 2594-2/93-201 (586/93), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen ""), jimiž byl odmítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu Vsetín (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 1. 7. 1996, č. j. PÚ 2594-2/93-201 (586/93). Stěžovatelka se rovněž dožadovala zrušení uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť se domnívala, že bylo věcně nesprávné.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala předchozí průběh jednotlivých řízení, v němž nejprve pozemkový úřad svým rozhodnutím ze dne 3. 3. 1995, č. j. 13/2594/93-201 (586/93), neuznal nárok stěžovatelky na vydání části pozemku p. č. 1002/36. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. , přičemž i následné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 1996, č. j. 13/2594/93-201 (586/93), bylo Ministerstvem zemědělství - ústředním pozemkovým úřadem (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 14. 5. 1996, č. j. 773/96-3152, zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání.

Pozemkový úřad potřetí rozhodl dne 1. 7. 1996, když určil, že stěžovatelka není vlastníkem předmětného pozemku. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek ke , ten jej ale usnesením ze dne 31. 7. 1997, č. j. -19, odmítl pro nedoplnění podání ve stanovené lhůtě. Řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přezkumu tohoto usnesení, bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 1998, č. j. -19, zastaveno. Stěžovatelka dala dne 18. 4. 2001 ministerstvu podnět k přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení.

Dne 27. 1. 2003 napadla stěžovatelka nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu u Nejvyššího správního soudu, jenž věc postoupil . usnesením ze dne 23. 10. 2003, č. j. -22, návrh odmítl jako nepřípustný, když poukázal na skutečnost, že se v případě rozhodnutí o vlastnictví podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jedná o právní věc vyplývající z občanskoprávních vztahů a tedy podléhající režimu páté části , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. -56. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, když konstatoval, že nová právní úprava, dle níž jsou k projednání věcí, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, příslušné obecné soudy podle páté části , zaručuje právům stěžovatelky vyšší míru ochrany, než jaké by se jí dostalo v řízení dle , .

Stěžovatelka se s výše uvedenými rozhodnutími neztotožnila a označila je za nezákonná. Stěžovatelka dále poukázala na nesprávné hodnocení důkazů pozemkovým úřadem a rovněž vyjádřila své přesvědčení, že vyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva poskytoval. Z tohoto důvodu se obrátila na Ústavní soud s žádostí, aby tento napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované , přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Ústavnímu soudu proto bez dalšího nepřísluší v rámci řízení o ústavní stížnosti posuzovat výklad práva provedený obecnými soudy. Pouze bylo-li takovým výkladem současně neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ ].

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Pod pojmem "procesní prostředky k ochraně práva" ( ) je tedy nutno rozumět nejen opravné prostředky, ale rovněž všechny ostatní prostředky, jež jsou způsobilé ochranu práv stěžovatelů v příslušných řízeních zajistit. Jestliže stěžovatelce zůstal zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se mohla domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu, je s ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti třeba, aby Ústavní soud na vyčerpání takového prostředku trval.

Ústavní soud shledal, že a Nejvyšší správní soud odkázaly stěžovatelku s jejími nároky na řízení podle části páté s odůvodněním, že tak budou lépe chráněna její subjektivní práva. Stěžovatelka poté podala svou ústavní stížnost, a to aniž by se pokusila procesní prostředek, na něž soudy odkázaly, využít. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínku obsaženou v , tedy že nevyčerpala veškeré procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval.

Pokud jde o správnost právního názoru krajského, resp. Nejvyššího správního soudu, že přezkum rozhodnutí o nárocích, vyplývajících ze zákona o půdě, je podřízen režimu páté části , Ústavní soud se touto otázkou v minulosti již několikrát zabýval (usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2004,

sp. zn.

ze dne 19. 5. 2004,

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2004, a

sp. zn.

ze dne 30. 11. 2004). Přitom dovodil, že by překračoval svoji kompetenci, jestliže by si osvojoval právo rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví na základě povahy vztahů, jež jsou předmětem sporů. Je především věcí samotných soudů, aby nalezly hranici oddělující veřejnoprávní vztahy od vztahů soukromoprávních.

Podle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je k řešení případných kompetenčních sporů povolán zvláštní senát ustavený podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ústavní soud z důvodů uvedených výše zastává názor, že je třeba důsledně trvat na tom, aby případné spory soudů o pravomoc byly řešeny nejprve postupem podle tohoto zákona. Teprve pokud by byla postupem podle zmíněného zákona porušena ústavně zaručená práva jednotlivce, mohl by zasáhnout i Ústavní soud prostřednictvím rozhodnutí o ústavní stížnosti. Tento předpoklad však v případě ústavní stížnosti stěžovatelky dán nebyl.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle .

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 5. 2005

JUDr. Michaela Židlická

soudce zpravodaj