Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 98/05

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Mikovcova 10/476, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. září 2004, čj. -54, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. prosince 2004, čj. -68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Okresní soud v Lounech shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. z. a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku shora označeným usnesením zamítl. Stěžovatel se s odvoláním na porušení a d, dále jeny, a , , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení obou shora označených rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel předně namítá, že trestní stíhání v jeho věci bylo zahájeno až po uplynutí dvou měsíců poté, co se dne 27. 2. 2004 nevrátil do věznice Nové Sedlo, okres Louny. Protože jsou orgány činné v trestním řízení povinny stíhat veškeré trestné činy bezodkladně poté, co se o nich dozví, nemůže podle stěžovatele jít jejich protizákonný postup k jeho tíži. K tomu Ústavní soud uvádí, že je zjevně absurdní dovozovat, že obviněný nemůže být odsouzen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení nezačaly konat bez zbytečného odkladu. Jinými slovy, i kdyby snad ve stěžovatelově věci došlo k určitým prodlevám (což Ústavní soud nezjišťoval), nemohly by ani takové prodlevy zásadně odůvodňovat zrušení následného rozhodnutí obecného soudu ve věci samé.

Stěžovatel dále vytýká rozhodnutím obecných soudů, že se tyto nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou. Zejména prý nebyl pořízen psychologický posudek, byť právě tento posudek by prý mohl prokázat stěžovatelovy bezelstné motivy. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ústavního pořádku. Tento princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně oba obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle judikatury (např. nález Ústavního soudu

, Sb.n.u.ÚS sv. 13, str.305) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Rozsudky obou soudů jsou přesvědčivé, soudy se v nich zabývají skutečnostmi a důkazy, o něž se opíraly.

Stěžovatel dále polemizuje s výkladem ust. § 171 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) tr. z., i s použitím judikatury Nejvyššího soudu, která ust. § 171 tr. z. vykládá. K tomu Ústavní soud dodává, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad jednoduchého práva je zásadně věcí obecné justice, a v daném případě se nejedná o žádný interpretační exces, který by zásah Ústavního soudu opodstatňoval. Není proto úkolem Ústavního soudu závěry obecnou justicí učiněné jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2005