Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 574/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANTIVIBRATIONSTECHNIK, s. r. o., se sídlem Vsetín, Na Hrázi 1452, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozhodnutí Inspektorátu bezpečnosti práce pro Jihomoravský kraj ze dne 15. 2. 2001, čj. 45/V/9.21/01/14.3, rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce ze dne 8. 6. 2001, čj. 815/1.30/2001/14.3, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, čj. -34, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2004, čj. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že příslušné orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené právo rovnosti subjektů dle d (dále jen " ") a dále , , , , y, jakož i princip právního státu dle y ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozhodnutím inspektorátu bezpečnosti práce byla stěžovatelce za porušení ustanovení uložena podle č. , o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), pokuta ve výši 50 000,- Kč. Uložení pokuty uvedený správní orgán zdůvodnil tím, že po provedení kontroly dle zjistil, že stěžovatelka nejméně dne 19. 9. 2000 provozovala ve svém provozu lisovací zařízení, které neodpovídalo požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť nebyla zajištěna ochrana obsluhy lisu před vznikem pracovního úrazu v důsledku vniknutí obsluhy zařízení do nebezpečného pracovního prostoru lisu; čidlo pracovního lisu, snímající polohu ochranného krytu v případě, že kryt není v poloze, bylo totiž zablokováno, přičemž toto čidlo zabraňuje možnosti vzniku pracovního úrazu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však odvolací orgán - Český úřad bezpečnosti práce - touto ústavní stížností taktéž napadeným rozhodnutím zamítl. Na základě "správní" žaloby přezkoumal Městský soud v Praze rozhodnutí odvolacího orgánu, načež ji podle ) rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení , resp. s tím, jak orgány veřejné moci pojímají tzv. objektivní odpovědnost, a tvrdí, že svými závěry vybočují z mezí ústavnosti. Argumentuje přitom tím, že by bylo absurdní, aby byla odpovědná za provoz zařízení se zablokovaným čidlem dne 19. 9. 2000, když k tomuto zásahu ze strany zaměstnance došlo ve stejný den, přičemž poukazuje na ustanovení y a v návaznosti na něj na y a na zvláštní zákon, na který posledně uvedené ustanovení odkazuje, a dále pak na y, jenž zaručuje rovné postavení subjektů ve svých právech, a má za to, že tato ustanovení byla "jasně" porušena. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že došlo k zásahu do jejího vlastnického práva zablokováním ochranného čidla jejím zaměstnancem, který byl o nepřípustnosti takového zásahu proškolen, resp. že tento zaměstnanec měl povinnost před započetím výkonu práce zkontrolovat bezpečnostní prvky stroje, ty však byly s jeho vědomím, příp. přičiněním, nefunkční. V důsledku toho došlo k porušení práva stěžovatelky ve smyslu y. Konečně má stěžovatelka za to, že jí nebyla poskytnuta soudní ochrana, resp. že došlo k porušení y. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem (zejména) ustanovení ze strany správních orgánů a následně obecných soudů. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle a násl. opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), a jako takový jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Jak plyne z konstantní judikatury, o ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, příp. jiných orgánů veřejné moci, možno uvažovat - s ohledem na podstatu této ústavní stížnosti - za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, příp. přepjatého formalizmu. Pochybení takového rázu však zjištěno nebylo. Jak patrno z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, správní orgány a následně "správní" soudy se danou otázkou zabývaly, přičemž své závěry řádně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli vysvětlil fungování principu objektivní odpovědnosti, jakož i důvody jejího uplatnění ve správním právu (trestním). S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, přičemž nemá, co by k nim dodal.

Vzhledem k tomu, že k případnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky zakotvených v a y došlo na základě zákona a v jeho mezích, přičemž obsah ústavní stížnosti či povaha věci (stěžovatelka sama uvádí, že výše pokuty pro ni není podstatná) nenasvědčují tomu, že by se příslušný zákon dotýkal samotné podstaty těchto ústavně zaručených práv a svobod (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, publ. pod č. 405/2002 Sb.), a tak není možno se s tvrzením stěžovatelky ohledně porušení uvedených ustanovení nikterak ztotožnit. Pokud stěžovatelka namítala porušení principu rovnosti ( y ČR v souvislosti s y), z ústavní stížnosti není zřejmé, s kým své postavení porovnává; činí-li tak ve vztahu ke kategorii zaměstnanců, jedná se o srovnání nepřípadné, neboť subjekty v takovéto pozici mají v oblasti pracovního práva z principu jiné postavení než subjekty v roli zaměstnavatelů. Namítá-li stěžovatelka bez bližšího zdůvodnění porušení y, i tuto námitku je Ústavní soud nucen odmítnout, neboť stěžovatelka měla možnost se obrátit na příslušný soud (jenž by přezkoumal zákonnost předmětného správního rozhodnutí), což také učinila, načež tento soud její věc projednal a způsobem předpokládaným příslušným procesním předpisem o ní rozhodl.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2005