Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 568/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou v Karviné-Fryštátě, K. Sliwky 125, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 5. 2004, čj. -13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 5. 2004, čj. -13, s tím, že postupem soudů, které v trestní věci stěžovatele rozhodovaly, došlo k porušení d (pozn. míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným usnesením okresního soudu byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , neboť nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Ostravě usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že ani okresní, ani krajský soud nepřihlédly k důkazům, které vyšly najevo, a které by vedly k jinému rozhodnutí ve věci samé, resp. že vyšla najevo skutečnost, která mohla sama o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině. Touto novou skutečností mělo být rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v jiné trestní věci (sp. zn. ), jež řeší otázku zbavení povinnosti mlčenlivosti svědků, kteří mají vypovídat o skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu svého služebního poměru. Z tohoto rozhodnutí plyne, že v případě výslechu celníků jako svědků je třeba respektovat ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu. Ve spise vedeném v jeho trestní věci sp. zn. se však nenachází žádný doklad, ze kterého by bylo patrno, že by celníci, kteří byli jako svědkové slyšeni, byli zbaveni povinnosti mlčenlivosti a že by příslušné y byly vydány v rámci trestního řízení po zbavení povinnosti mlčenlivosti v režimu ustanovení § 78 trestního řádu. V návaznosti na to stěžovatel vyjadřuje názor, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť příslušné důkazy nebyly zákonným způsobem získány a provedeny, v důsledku čehož k nim nebylo možno přihlížet. S ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak je z napadeného usnesení soudu prvního stupně zřejmé, tento soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž podrobně zdůvodnil, proč neshledal důvod obnovy podle § 278 trestního řádu. Vycházel přitom z toho, že novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a který nebyl orgánům činným v trestním řízení, které o věci rozhodovaly, znám. Stěžovatel však ve svém návrhu opětovně napadl nesprávný procesní postup při dokazování, jak již učinil v rámci svých opravných prostředků, avšak v řízení o obnově soud správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost) nezjišťuje. Stížnostní soud se věcí stěžovatele rovněž zabýval, načež se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, když konstatoval, že nebyla splněna žádná z podmínek obsažených ve výše citovaném ustanovení. K tomu dodal, že sám stěžovatel uvedl, že otázka mlčenlivosti v jeho věci řešena byla, byť nesprávně, a proto opětovný požadavek na posouzení tohoto druhu není novým důkazem.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle a násl. opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), a jako takový jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jak plyne z konstantní judikatury, o ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných možno uvažovat - s ohledem na podstatu ústavní stížnosti - pouze, pokud by soudy při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu jako "jednoduchého" práva vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, nebo pokud by v daném hodnotícím procesu byl obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole). Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry obecných soudů byly řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodněny, přičemž nijak nevybočují z ústavněprávních mezí, jak patrno z judikatury, na niž Ústavní soud tímto odkazuje (srov. např. nález ze dne 1. 3. 2004,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 31, usnesení ze dne 15. 4. 2004,

sp. zn.

, publ. tamtéž, sv. 33, usn. č. 19).

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2005