Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 136/05

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky společnosti STAVBA, k. s., se sídlem Brno, Kobližná 2, zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, č.j. -121, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2005, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 10. 3. 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tvrdí, že tento soud svým postupem porušil její ústavní práva plynoucí z y, a d.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. , bylo zjištěno, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, čj. -98 (v ústavní stížnosti je zjevně nesprávně uvedeno čj. -98) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2001, čj. -68 (v ústavní stížnosti je zjevně nesprávně uvedeno čj. -68), jímž byla zamítnuta žaloba společnosti STAVBA Brno, družstvo, se sídlem v Brně, Podnásepní 10, aby jí stěžovatelka zaplatila částku 827.233,50 Kč s 18 % úrokem od 5. 9. 1994 do zaplacení. O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, čj. -121, tak, že rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y). Je tedy sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení , dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případech, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na zásadu subsidiarity a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení ,

,

a další).

V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou. Ústavní soud vzal na vědomí obavy stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti. Přesto má však za to, že jí zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a především i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Nemůže ovšem přisvědčit námitce stěžovatelky, že jí nebylo sděleno, že bylo podáno dovolání, a že nebyla seznámena s jeho obsahem. Ze spisového materiálu (č.l. 115 spisu, sp. zn. ) totiž vyplývá, že dovolání žalobce bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 13. 4. 2004.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2004

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.

soudce zpravodaj