Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 136/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. 4. 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatelky J. F., zastoupené JUDr. F. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 12. 2002, č. j. -83, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 8. 2002, č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "") a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), jimiž byla zamítnuta její žaloba proti A. K. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 1 095 952 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy nerespektovaly d (dále jen "") a y ČR a neoprávněně zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (y) a do práva na spravedlivý proces (y).

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. , z nějž vyplynulo následující:

Stěžovatelka podala dne 9. 5. 2002 u okresního soudu žalobu, v níž po vedlejším účastníku požadovala zaplacení částky 1 095 952 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že jí byl jako osobě oprávněné přiznán majetkový podíl na transformujícím se družstvu (vedlejším účastníkovi) ve výši 1 115 952 Kč [ , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Z této částky uhradila stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi 20 000 Kč jako členský vklad a zbývající část majetkového podílu mu pronajala na základě smlouvy o nájmu zemědělských pozemků a ostatního majetku ze dne 10. 6. 1993. Tato smlouva byla dne 16. 4. 1999 stěžovatelkou písemně vypovězena a tím skončil i nájemní vztah.

Přestože byl nájemní vztah řádně ukončen, vedlejší účastník nadále užíval majetkový podíl stěžovatelky, a to aniž by provedl jeho vypořádání. Sedmiletá lhůta obsažená v , jež bránila vydání majetkového podílu, již přitom uplynula.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k žalobě odkázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR, dle nějž se oprávněná osoba, která se stala členem transformovaného družstva, nemůže domáhat vypořádání svého majetkového podílu jiným způsobem než tím, jež určuje , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Toto rozhodnutí lze dle názoru vedlejšího účastníka vztáhnout i na tento případ, neboť stěžovatelka se stala členkou transformovaného družstva a setrvala v něm až do ukončení členství dohodou ke dni 31. 7. 2002. Od tohoto okamžiku nastoupil režim vypořádání členského podílu a další majetkové účasti tak, jak je upraven ustanoveními obchodního zákoníku.

Vedlejší účastník uznal nárok stěžovatelky na vypořádací podíl ve výši 353 840 Kč, když vyslovil názor, že právní předchůdci stěžovatelky na ni na základě kupní smlouvy z roku 1960 převedli nemovitost, avšak nikoliv již živý a mrtvý inventář s ní spojený. Tento inventář byl v rozhodné době majetkem vedlejšího účastníka, na stěžovatelku tedy mohla být převedena pouze pohledávka za nesplacenou část hodnoty tohoto inventáře, nikoliv inventář sám.

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nikdy inventář sama nevlastnila a tedy ani nemohla ve vztahu k němu být osobou oprávněnou. Vedlejší účastník uvedl, že mylně vypočetl majetkový podíl stěžovatelky, když se řídil jejími nepravdivými tvrzeními a zahrnul do výpočtu i náhradu za živý a mrtvý inventář.

žalobu stěžovatelky zamítl v plném rozsahu. Opřel se přitom o znění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. , a ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. , z nichž vyplývá, že majetkový podíl osoby, která se stala členem transformovaného družstva, se stává součástí obchodního jmění družstva, a to bez nutnosti činit další právní úkony. Člen transformovaného družstva pak nemá nárok na vydání majetkového podílu podle .

dovodil, že za těchto okolností nelze uvažovat o tom, že by ohledně majetkového podílu mohl mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vzniknout nájemní vztah. Pokud jde o vypořádání majetkových nároků, bylo podle názoru okresního soudu nutno postupovat podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Stěžovatelka ukončila své členství v družstvu ke dni 31. 7. 2002, přičemž majetkový podíl nebylo možno vydat a nárok na vypořádací podíl ještě nebyl v době rozhodování soudu splatný. tedy nezbylo, než žalobu stěžovatelky zamítnout.

Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 10. 12. 2002, č. j. -83, potvrdil.

Obě tato rozhodnutí napadla stěžovatelka svou ústavní stížností. V ní uvedla, že před obecnými soudy prokázala, že do transformovaného družstva (vedlejšího účastníka) vložila pouze základní členský vklad ve výši 20 000 Kč a zbytek svého majetkového podílu vedlejšímu účastníku pronajala na základě nájemní smlouvy ze dne 10. 6. 1993.

Dle stěžovatelky je v uvedené smlouvě jednoznačně deklarováno, že vlastníkem předmětného majetku je stěžovatelka a vedlejší účastník si jej pouze pronajímá. Obecné soudy pak v rozporu s takto prokázaným skutkovým stavem rozhodly, že se celý majetkový podíl stal součástí obchodního jmění družstva, a to bez toho, že by stěžovatelka učinila jakýkoliv právní úkon, jež by k tomuto výsledku směřoval.

Stěžovatelka tak byla ve vztahu k majetkovému podílu zbavena všech svých práv, když o dispozici s jejím majetkem rozhoduje vedlejší účastník. Tento stav je v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky obsaženými v , odst. 3 a odst. 4y.

Stěžovatelka rovněž vyslovila názor, že jí obecné soudy neumožnily domoci se jejího práva, čímž neoprávněně zasáhly do práva na spravedlivý proces obsaženého v y.

II.

Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. zopakoval právní názor, jež vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí a v podrobnostech na něj odkázal.

Krajský soud vyjádřil své přesvědčení, že při svém rozhodování respektoval základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky, a dále uvedl, že argumentace stěžovatelky je pouhou polemikou s právním názorem obecných soudů, která zcela postrádá ústavněprávní rozměr.

Vedlejší účastník poukázal na argumenty, jež uplatnil ve vyjádření k žalobě před soudem prvního stupně, a dále zdůraznil, že každá z oprávněných osob si mohla zvolit, zda zůstane členem družstva i po jeho transformaci, či zda své členství v družstvu ukončí a bude žádat vydání majetkového podílu podle . Jestliže se stěžovatelka rozhodla stát členkou transformovaného družstva, z vlastní vůle se možnosti žádat vydání majetkového podílu zbavila.

Stěžovatelce nikdy nevzniklo vlastnické právo k nemovitostem, jež jsou majetkem družstva, neboť v souladu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se nárok na vydání majetkového podílu podle považuje za pohledávku. Dohodu o nájmu majetkového podílu je nutno posuzovat dle jejího obsahu jako dohodu o právním režimu další majetkové účasti v družstvu, neboť pohledávky předmětem nájemní smlouvy být nemohou.

Vedlejší účastník shledal, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok na majetkový podíl v nesprávné výši, a z tohoto důvodu vyčíslil po přepočtu její další majetkovou účast v družstvu na částku 333 840 Kč. Tuto částku od něj stěžovatelka po schválení účetní závěrky za rok 2002 také obdržela (§ 233 odst. 4 obchodního zákoníku), ústavní stížnost tak nemá ani právní ani věcné opodstatnění.

III.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost po její věcné stránce a shledal, že není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že projeví-li osoba vůli být členem transformovaného družstva, stává se její majetkový podíl bez dalšího součástí obchodního jmění družstva. Obecné soudy v této souvislosti dovodily, že se stěžovatelka měla domáhat vypořádání své majetkové účasti na tomto jmění v souladu s .

Ústavní soud konstatuje, že tento právní názor není v rozporu s ústavně zaručeným právem na ochranu vlastnictví (y), neboť stěžovatelce neodnímá možnost domoci se vypořádání jejího majetkového podílu, nýbrž pouze stanoví způsob, jakým se tak má stát.

Ústavní soud má za to, že předmětnou problematiku je třeba posuzovat zejména s ohledem na účel , jímž bylo přizpůsobení fungování družstev a jejich vnitřních poměrů podmínkám tržní ekonomiky a novému , to vše při zachování kontinuity těchto subjektů, a to včetně kontinuity majetkové. S ohledem na výše uvedené je možné přijmout výklad, že účastnil-li se člen družstva jeho transformace, zůstal součástí obchodního jmění družstva celý jeho majetkový podíl, a to bez toho, že by bylo nutno za tímto účelem činit právní úkony.

Této skutečnosti si stěžovatelka v době svého rozhodování o účasti na transformaci zřejmě nebyla vědoma, tato okolnost však neměla žádný vliv na to, že vlastníkem předmětných nemovitostí zůstal vedlejší účastník. Jestliže stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem nájemní smlouvu, v níž byla označena jako vlastník, pak tento údaj neodpovídal existujícím právním poměrům a nebyl ani sám o sobě způsobilý založit jejich změnu.

Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech, neboť se stále mohla domoci vypořádání svého majetkového podílu. Byla ovšem nucena postupovat podle obchodního zákoníku a nikoliv dle ustanovení , jehož se ve své žalobě dovolávala.

Pokud jde o výši majetkového podílu stěžovatelky, tato otázka nebyla v řízení před obecnými soudy posuzována, neboť pohledávka stěžovatelky z titulu vypořádacího podílu ve smyslu § 233 obchodního zákoníku nebyla v době rozhodování soudu splatná. Obecné soudy tedy nemohly učinit nic jiného než žalobu zamítnout.

Ústavní soud dodává, že byl-li právní názor vyslovený obecnými soudy shledán ústavně konformním, nelze jeho aplikaci považovat za porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (y). Přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy měly postupovat odlišně, není samo o sobě okolností, jež by byla způsobilá zapříčinit protiústavnost napadených rozhodnutí.

Ústavnost předmětného právního názoru přezkoumal Ústavní soud rovněž ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2003,

sp. zn.

(dosud nepublikováno), v němž dospěl ke shodným závěrům.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. 4. 2005

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu