Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 124/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., právně zastoupeného JUDr. V. K., směřujícímu proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003 ve věci sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, ve věci sp.zn. ,

takto :

Návrh se odmítá .

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 1. 3. 2004 a posléze doplněn dne 25. 10. 2004 a který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že rozhodnutími i postupem soudů v průběhu celého trestního stíhání byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v , , , d (dále jen ""), dále v y (dále jen "") a v a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva").

Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku, tedy přerušil výkon trestu odnětí svobody, uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 ve věci sp. zn. .

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení jako celku nebyla splněna kritéria spravedlivého procesu, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zásada presumpce neviny, jakož i právo na zákonného soudce. Městský soud dle jeho názoru nepostupoval dle § 2 odst. 5 věta prvá trestního řádu ve spojení s § 264 odst. 1 trestního řádu, když po vrácení věci k novému projednání nezjistil stav v rozsahu, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti a neprovedl doplnění a úkony nařízené odvolacím soudem. Současně však podle jeho mínění nepostupoval ani v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu, když význam některých důkazů přecenil a význam jiných zpochybnil či přímo opominul. Městský soud nashromáždil podle stěžovatele důkazy z vlastní iniciativy a nesprávně je interpretoval, především pokud jde o věrohodnost výpovědi korunního svědka J. V. Dle názoru stěžovatele skutek, za jehož spáchání byl uznán vinným, je neurčitě vymezen a postrádá všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, čímž nesplňuje kogentní požadavky § 120 odst. 3 trestního řádu. Nedostatečně dokázáno bylo jak zavinění stěžovatele, tak jeho zištný úmysl. Odvolací soud nepřezkoumal dle jeho mínění zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku spolu se správností předcházejícího řízení v souladu s § 254 odst. 1 trestního řádu, ani se náležitě nevypořádal s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Dále pak má stěžovatel za to, že dovolací soud důvody stěžovatele nepřípustně zredukoval na drobné vady rozsudku bez vlivu na zákonnost dovoláním napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisové dokumentace Ústavní soud zjistil následující. Dne 17. 11. 1999 byl stěžovatel obviněn jako organizátor vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995. Po předběžném projednání obžaloby, která se vztahovala celkem na osm obžalovaných, byla věc pro nedostatečné objasnění a vady přípravného řízení vrácena k došetření, po jehož provedení Městský soud v Praze rozhodl ve věci odsuzujícím rozsudkem ze dne 16. 1. 2001 ve věci sp. zn. . Zmíněného trestného činu se měl dopustit stěžovatel tím, že se společně s dalšími odsouzenými podílel na usmrcení poškozeného L. H., a to tím způsobem, že v prosinci 1994 kontaktoval odsouzeného J. V. s požadavkem na usmrcení poškozeného z důvodu obohacení se na majetku poškozeného.

Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2001 ve věci sp. zn. zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Městský soud v Praze nově rozhodl rozsudkem ze dne 24. 7. 2002 ve věci sp.zn. a shledal stěžovatele vinným návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 219 odst. 1 a odst. 2 písm.f) trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995. Stěžovatel tomuto rozsudku vytkl v odvolání nesprávnost a nezákonnost, neúplnost, nejasnost a nesrozumitelnost skutkových zjištění, dále rozpor postupu soudu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003 ve věci sp. zn. zamítnuto. Podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 4. 12. 2003 ve věci sp.zn. .

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje v souladu se svou ustálenou judikaturou, že není součástí soustavy obecných soudů, ale v souladu s y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pokud při hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práv garantovaných normami ústavního pořádku, nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1999 ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 42, str. 305 a násl.; či nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997 ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 84, str. 281 a násl.). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.).

Zásadní námitka stěžovatele spočívá v argumentu, že proces dokazování před soudem první instance neproběhl způsobem odpovídajícím zákonu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

K námitce, že soudy nehodnotily správně důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, jak byly provedeny již před soudem prvního stupně a které jsou podle stěžovatele v rozporu se skutkovými zjištěními citovanými v rozsudku, je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu. Ústavní soud zkoumal, zda před obecnými soudy došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyla respektována kritéria uvedených ustanovení trestního řádu. V dané věci však nebylo zjištěno nic, co by porušení uvedeného principu nasvědčovalo. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Navíc při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné (tak srov. již citovaný nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

).

Vrchní soud v Praze po podání odvolání proti prvnímu meritornímu rozhodnutí stanovil požadavky na doplnění dokazování před soudem prvního stupně, neboť se ztotožnil s námitkami odvolatelů o nedostatcích zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že požadovaný standard dokazování nebyl naplněn a že soudy neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování. Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 2. 2004 ve věci

sp. zn.

(in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 26, str. 239 a násl.) či v nálezu ze dne 30. 6. 2004 ve věci

sp. zn.

(in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91, str. 377 a násl.), neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného obsahu odůvodnění lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.

Městský soud v Praze připustil návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, byly-li racionální a slibovaly-li objasnění dalších důležitých skutečností. Naopak odmítnuty byly návrhy, které by vedly k objasnění věci v širším rozsahu, než bylo pro účely tohoto trestního řízení potřebné, stejně jako návrhy na provedení důkazů, které již byly před městským soudem provedeny. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené nedospěl k názoru, že by postup obou soudů nebyl v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a za tím účelem provést dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Ačkoli v řízení před soudem mohou jak státní zástupce, tak obžalovaný navrhovat důkazy, je to právě soud, který je ze zákona povinen v souladu se zásadou vyšetřovací z vlastní iniciativy zajistit provedení důkazů v takovém rozsahu, aby byl zajištěn standard potřebný pro spravedlivé a nestranné rozhodnutí věci.

V postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, k němuž by mělo dojít porušením § 2 odst. 6 trestního řádu. Pokud jde o postoj stěžovatele, že byl usvědčen toliko na základě výpovědi J. V., konstatuje Ústavní soud následující. Zejména v situacích, kdy stojí při objasňování skutkového stavu "tvrzení proti tvrzení", kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jsou na soud kladeny zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 10, str. 69 a násl.). Důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu musí být věnována mimořádná pozornost a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen a pokud možno doplněn jinými, nepřímými důkazy. Taková povinnost vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu; srov. k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 81, str. 285 a násl.).

Stěžovatel opakovaně namítal, že jeho obvinění je založeno toliko na výpovědi J. V., která je lživá, založená na jeho osobní motivaci a ovlivněná jeho dlouhodobou spoluprací s policií. V této souvislosti došel Ústavní soud k názoru, že soudy učinily vše potřebné za účelem objasnění duševního stavu, osobnostní struktury odsouzeného V. Otázkou správnosti a zákonnosti znaleckých posudků se zevrubně zabýval i odvolací soud. Z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že obecná věrohodnost svědka J. V. není narušena, nebyly u něj zjištěny faktory např. chorobného charakteru, které by jej jako svědka diskvalifikovaly a znemožnily mu podat pravdivou výpověď. Městský soud v Praze hodnotil výpovědi odsouzeného podávané v jednotlivých fázích trestního řízení a také výpověď, kterou podal v procesním postavení svědka. Objektivně poukázal na některé nepodstatné rozpory, nicméně v zásadních markantech shledal jeho výpověď konzistentní. Ani z výpovědí pracovníků kriminální služby, kteří byli s odsouzeným J. V. postupně v kontaktu, nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo, že postup proti stěžovateli byl záměrně provokován a neregulérními praktikami policie manipulován. Žádné zjištění Ústavního soudu tedy ani v této oblasti nenasvědčuje skutečnosti, že by postupem soudů došlo k protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces jako celku. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to i formou potřebných znaleckých posudků. Stěžovatel ve své stížnosti pouze opakuje tvrzení přednesená již před obecnými soudy a uvádí námitky, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, částečně pak i v dovolání. Tímto staví Ústavní soud nepřípustně do pozice čtvrté soudní instance, která mu nepřísluší, neboť není součástí soustavy obecných soudů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy (srov. k tomu již zmíněný nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

). Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem se dle názoru Ústavního soudu vypořádal odvolací soud se vznesenými námitkami v rámci odvolacího řízení zcela v souladu s § 254 odst.1 trestního řádu, čímž dostál svému závazku na poskytnutí řádné soudní ochrany v rámci spravedlivého soudního procesu.

Další námitky stěžovatele směřovaly proti absenci všech zákonných znaků skutkové podstaty ve vymezení trestného činu, pro který byl uznán vinným. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že kvalifikace trestného činu dle ustanovení § 219 odst. 2 písm. f) trestního zákona neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu. Dále stěžovatel namítal, že dovolací soud jím uplatněné důvody nepřípustně zredukoval na drobné vady rozsudku, které jsou bez vlivu na zákonnost rozhodnutí samotného a konečně, že podnětem ke stížnosti pro porušení zákona se žádný kompetentní orgán pro časovou tíseň vůbec nezabýval. Jelikož byla v minulosti před Ústavním soudem z podnětu stěžovatele zahájena samostatná řízení, v nichž se Ústavní soud těmito námitkami zabýval a o podaných návrzích rozhodl, nezabýval se Ústavní soud v tomto řízení uvedenými námitkami věcně. Na těchto námitkách nelze založit odůvodněnost ústavní stížnosti, neboť již byly projednány a platí pro ně tedy překážka věci rozhodnuté, jež zakládá nepřípustnost návrhu ve smyslu . Z hlediska věcného proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 25. 11. 2004 ve věci

sp. zn.

, a usnesení ze dne 13. 1. 2005 ve věci

sp. zn.

.

Doplnění návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti nemůže pohled Ústavního soudu na celé posouzení dané problematiky změnit. Stěžovatel v něm uvádí, že ze soudního spisu nebo jeho příloh zjistil další, pro něj dosud neznámé důkazy, které měly obecné soudy k dispozici, ale pro objasnění věci bezdůvodně nepoužily. Ústavní soud tuto argumentaci pokládá za irelevantní. Nejedná se o skutečnosti nové, které by zakládaly například stěžovatelovo právo na obnovu řízení, ale o skutečnosti, jež byly po celou dobu řízení součástí spisové dokumentace. Účastníci řízení mají dle § 65 odst. 1 trestního řádu právo nahlížet do spisů, činit si z něj výpisky, poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. V souladu s § 89 trestního řádu je každá ze stran oprávněna důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Po provedení všech důkazů je předseda senátu dle dikce § 215 odst. 4 trestního řádu povinen se přesvědčit, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel této možnosti nevyužil v rámci řízení před soudy obecnými, které jsou apriori povolány k posouzení veškerých okolností a souvislostí případu, a kde je mu toto právo zákonem přiznáno, není důvodu se těmito námitkami zabývat na ústavní úrovni.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu mimo ústní jednání odmítl.

Poněvadž byla ústavní stížnost odmítnuta a návrh na odklad napadaných rozhodnutí sdílí v tomto případě osud ústavní stížnosti, Ústavní soud se podaným návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2005

JUDr. Jiří Nykodým

předseda senátu