Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 94/05

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky Rapid spol. s r. o. se sídlem Orlí 7, Brno, IČ: 41600185, zastoupené jednateli R. Š. a S. Š., právně zastoupené JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004 č. j. -81, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003 č. j. -63, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. dubna 2003 č. j. -32, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001 č. j. -84, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001 č. j. -82, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. října 1998 č. j. -19 a platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. března 1997 č. j. -4, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z , , odst. 3, , odst. 3, , a d. Vycházeje z níže vyloženého odůvodnění, je třeba poukázat na to, že pokud se označeného usnesení Nejvyššího soudu týče, z pohledu tohoto tvrzení nevznesla žádné konkrétní námitky, v nichž by se porušení citovaných práv mělo promítat.

Navrhovatelka se domáhala, aby Ústavní soud shora uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh nepřípustný nebo je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [, e), odst. 2 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud posoudil návrh následovně:

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004 č. j. -81 bylo dle ve spojení s odmítnuto dovolání navrhovatelky směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003 č. j. -63, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. dubna 2003 č. j. -32. Stalo se tak poté, co došlo k poučení navrhovatelky o náležitostech dovolání s tím, že chybějící náležitosti je nutno ve stanovené lhůtě doplnit, jinak dojde k odmítnutí jejího mimořádného opravného prostředku ( ), přičemž tato tak nicméně v určené lhůtě neučinila.

Jakkoli Ústavní soud opakovaně ve své dosavadní judikatuře poukázal na to, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř.

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení. Brojí-li totiž navrhovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena. V opačném případě obsah jeho návrhu nereflektuje směrnici uvedenou v , ve znění pozdějších předpisů, [s odkazem na , odst. 2 téhož zákona].

Odhlédnuto od toho, že je stěžovatel - po výzvě k odstranění vad návrhu - ve shodě s požadavkem zákona zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem ( , ve znění pozdějších předpisů), od něhož lze právem nejen očekávat, nýbrž především i požadovat hájení zájmů (práv) zastoupeného lege artis, tj. ve shodě s povinnostmi ze zákona, jakož i etických pravidel s výkonem advokacie spojených plynoucích (, , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), a tedy i od toho, že v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu předložené přinejmenším nezbytná argumentace na podporu vývodů o porušení ústavně zaručených práv ohledně usnesení Nejvyššího soudu naprosto chybí, posoudil Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v tomto ohledu (rozsahu) návrh jako zjevně neopodstatněný, neboť bylo vydáno ve shodě se zákonem a při respektování ústavních kautel.

Ve světle uvedeného postupu navrhovatelky tak byla založena nepřípustnost návrhu a důvod jeho odmítnutí [ , ve znění pozdějších předpisů] i ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003 č. j. -63 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. dubna 2003 č. j. -32. Navrhovatelka totiž svým procesním postupem zabránila Nejvyššímu soudu se jejím dovolání věcně zabývat. Ze smyslu a účelu zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje ( , ve znění pozdějších předpisů), není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci; tj. nikoliv jejich procesní odmítnutí z důvodu, že stěžovatel řádně nepostupoval při ochraně svých tvrzených práv, ačkoliv tak učinit mohl a měl.

Stejně tak bylo nutno odmítnout ústavní stížnost v části směřující vůči platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. března 1997 č. j. -4 [ , ve znění pozdějších předpisů, per analogiam], neboť k jeho zrušení došlo již podáním odporu ze strany navrhovatelky (č. l. 8 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. ). V předmětném nalézacím řízení byl následně tamním soudem vydán rozsudek ze dne 19. října 1998 č. j. -19 a dále na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001 č. j. -82, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2001 č. j. -84, které navrhovatelka ústavní stížností rovněž napadá. Obě naposled citovaná rozhodnutí jí přitom byla doručena 5. listopadu 2001 (č. l. 84 cit. spisu městského soudu), z čehož se podává, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, pročež došlo k jejímu odmítnutí dle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně, dne 14. dubna 2005