Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 562/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené zákonným zástupcem Ing. J. Š., právně zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Balbínova 30, proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 25. 6. 2004, čj. SOC 78363/2004, a rozhodnutí Městské části Praha 11, Úřadu městské části Praha 11, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 5. 5. 2004, čj. OSVZ/368/2004/Koř, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 25. 6. 2004, čj. SOC 78363/2004, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Městské části Praha 11, Úřadu městské části Praha 11, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 5. 5. 2004, čj. OSVZ/368/2004/Koř, s tím, že na jejich základě došlo k porušení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, části I. a části II. Evropské sociální charty, Úmluvy o právech dítěte, , a 2 a d (dále jen " ").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Praha 11 ze dne 5. 5. 2004, čj. OSVZ/368/2004/Koř, nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o poskytnutí jednorázového příspěvku na opatření zvláštních pomůcek dle , o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), , o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a , 2, 5 a 6 , kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Své rozhodnutí odůvodnil uvedený správní orgán tím, že dle citované vyhlášky mohou být účelové příspěvky poskytnuty na opatření zvláštních pomůcek uvedených v příloze č. 4, která je součástí této vyhlášky, nebo srovnatelných pomůcek, avšak mechanický vozík pro invalidy v této příloze uveden není a nejedná se ani o srovnatelnou pomůcku. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, avšak odbor sociální péče a zdravotnictví Magistrátu hlavního města Prahy je rozhodnutím ze dne 25. 6. 2004, čj. SOC 78363/2004, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Vycházel přitom z toho, že mechanický vozík není pomůckou uvedenou v příloze č. 4, která je součástí ; vzhledem k tomu, že tuto pomůcku v základním provedení plně hradí zdravotní pojišťovna, není použití srovnatelnosti s pomůckou uvedenou v odd. I., bodu 7, zmíněné přílohy (motorový vozík pro invalidy) v daném případě důvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací orgán učinil nesprávný závěr, že předmětnou pomůcku plně hradí zdravotní pojišťovna, neboť tato byla hrazena ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR jen částečně, a to ve výši 21 tis. Kč, přičemž celková cena činila 46 350,- Kč. Nesprávný je rovněž jeho závěr, že mechanický invalidní vozík není pomůckou potřebnou ke zmírnění následků postižení srovnatelnou s pomůckami v příloze č. 4 Poukazuje přitom na skutečnost, že se správní orgány nezabývaly srovnatelností dané zdravotní pomůcky s pomůckami uvedenými ve zmíněné příloze z hlediska míry, do jaké umožňují zmírnění, resp. překonání negativních důsledků zdravotního postižení. Přitom se stěžovatelka znaleckým posudkem z oboru ortopedie snažila prokázat, že se jedná o pomůcku srovnatelnou. Stěžovatelka v návaznosti na to vytýká správním orgánům nesprávný výklad s tím, že pokud tento právní předpis přiznává právo na poskytnutí příspěvku na pořízení motorového invalidního vozíku, stejné právo na poskytnutí příspěvku má i ten, jehož zdravotní postižení umožňuje zmírňovat mechanický invalidní vozík, když jej zdravotní pojišťovna nehradí plně, ale jen zčásti (argument a maiore ad minus). Stěžovatelka vytýká správním orgánům, že předpoklad, že konkrétní vozík není v základním provedení, není ve správním rozhodnutí nijak odůvodněn, stejně jako závěr, že mechanický invalidní vozík plně hradí zdravotní pojišťovna; vzhledem k tomu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a v rozporu s . Stěžovatelka má za to, že správní orgány odepřely poskytnutí daného příspěvku na základě výkladu, který stanovuje omezující podmínky pro poskytnutí sociální pomoci, které ani zákonná (§ 86 zákona č. 100/1998 Sb.), ani podzákonná norma ( ) neobsahuje. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Ustanovení mimo jiné stanoví, že občanům těžce zdravotně postiženým poskytují příslušné státní orgány mimo jiné peněžité dávky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení. Ustanovení pak podrobnosti o poskytování dávek a služeb sociální péče a výši přenechává podzákonné právní úpravě, jíž je zmíněná Z ustanovení , jakož i přílohy č. 4 této vyhlášky lze přitom vyvozovat, že těžce zdravotně postižený občan právní nárok na peněžité příspěvky na opatření (zvláštních) pomůcek nemá. To je ostatně důvodem, proč příslušná správní rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu [ ].

Vzhledem k tomu není ani Ústavní soud oprávněn přezkoumávat správnost interpretace a aplikace ustanovení § 33 citované vyhlášky správními orgány, jak se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě domáhá. Ústavní soud se tak zaměřil na otázku, zda neposkytnutím předmětného příspěvku jako takovým mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. (publ. pod č. 312/1998 Sb.) dospěl k závěru, že nezbytnost pomoci při překonávání nepříznivých životních podmínek vyvolaných zdravotním postižením neposunuje nároky těžce zdravotně postižených občanů do roviny ústavně zaručených práv. Jinými slovy řečeno, sama skutečnost, že stěžovatelce nebyl poskytnut ten který příspěvek, nemůže znamenat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, ale tato skutečnost musí být spojena s nějakými dalšími ústavně relevantními okolnostmi.

Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení a 2 y (a Evropské sociální charty), o jeho porušení by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby v důsledku neposkytnutí příspěvku bylo zcela popřeno právo stěžovatelky - vzhledem k věku stěžovatelky - na pomoc při přípravě k povolání, což ovšem z ústavní stížnosti bezprostředně nevyplývá, a nevyplývá z ní ani taková možná souvislost. Pokud stěžovatelka poukazuje na ustanovení Mezinárodního paktu pro hospodářská, sociální a kulturní práva, jež našlo nepochybně svůj odraz v y, zde rovněž žádná spojitost s napadeným zásahem orgánu veřejné moci není patrna, neboť z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatelka v důsledku dané skutečnosti ocitla v hmotné nouzi (k tomu srov. výše cit. nález sp. zn. ). Poukaz stěžovatelky na Úmluvy o právech dítěte se může snad jevit jako více přiléhavý, ani ten však není odůvodněný. Uvedené ustanovení mj. zavazuje smluvní státy, aby v mezích svých možností zajistily pomoc postiženému dítěti a osobám, které se o ně starají, zejména mu zabezpečili přístup ke vzdělání, profesionální přípravě, zdravotní péči, rehabilitační péči, přípravě pro zaměstnání a odpočinku. Z hlediska tohoto ustanovení není možno nahlížet na jednotlivé složky takovéto pomoci státu izolovaně, ale třeba ji posuzovat ve svém celku; samotná neexistence té které formy pomoci totiž ještě neznamená, že uvedený závazek státu je porušován. Mohou totiž existovat jiné formy pomoci vedoucí k témuž výsledku, kromě toho může nastat i situace, že v konkrétním případě není taková pomoc zapotřebí. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stát v dané oblasti poskytuje v zásadě účinnou pomoc prostřednictvím zdravotního pojištění, neboť standardní pomůcky jsou hrazeny v plném rozsahu. Navíc uvedené ustanovení předpokládá i účast rodičů a z okolností popisovaných v ústavní stížnosti není možno usuzovat, že by částečná úhrada byla nad jejich možnosti.

Stěžovatelčin odkaz na y je nepřípadný, neboť se posuzovaná věc netýká veřejného zdravotního pojištění; především pak z tohoto ustanovení nelze dovozovat, že zakládá ničím neomezené právo na bezplatné zdravotní pomůcky.

Tvrdí-li stěžovatelka porušení y, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti; tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva (nález ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. , publ. pod č. ). To však v posuzovaném případě nebylo zjištěno.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2005