Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 83/05

Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením potvrdil k odvolání stěžovatele jako obžalovaného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2004, čj. -874, jímž Městský soud v Praze uznal stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle tr. z., tr. z., a a 4 tr. z. a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d, dále jen , domáhá zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel předně namítá, že ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neprovedl všechny důkazy navržené v trestním řízení stěžovatelem jako obžalovaným. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ústavního pořádku. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle judikatury (např. nález Ústavního soudu

, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 305) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech uvedených svědků a provedení dalších důkazů. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.

Stěžovatel dále namítá, že se Vrchní soud v napadeném usnesení dostatečně nevypořádal se skutečností, že stěžovateli v řízení před soudem prvého stupně nebylo v závěru hlavního líčení dáno právo posledního slova. Podle Ústavního soudu se Vrchní soud v Praze s touto procesní chybou soudu prvého stupně dostatečně vypořádal, když upozornil, jakkoliv jde nesporně o procesní chybu soudu prvého stupně, na další skutečnosti řízení, zejména na fakt, že stěžovatel jako obžalovaný se aktivně účastnil celého řízení, průběžně se vypořádával s prováděnými důkazy, kladl znalcům i svědkům otázky a především v hlavním líčení dne 13. 8. 2004 pronesl též vlastní závěrečnou řeč. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto procesní chybu napravoval v rámci řízení o ústavní stížnosti, když argumentaci Vrchního soudu v Praze v napadeném rozhodnutí považuje za dostatečnou. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do u zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 násl.).

Stěžovatel dále namítá, že v prvním stupni o jeho věci rozhodoval soud, jehož soudci měli být jako podjatí vyloučeni. Ani s tímto argumentem se Ústavní soud neztotožnil, když důvody podjatosti Ústavní soud nepřezkoumává, pokud se s námitkami obžalovaného dostatečně vypořádaly obecné soudy. Tak se tomu stalo i v tomto případě a stěžovatele je možno odkázat na jím citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 20. 10. 2004, které se s otázkou podjatosti ústavně konformně vypořádává. S ohledem na to, že trestní řád nestanoví, že se o otázkách podle tr. ř. rozhoduje ve veřejném zasedání, bylo ústavně konformní, pokud Vrchní soud o tomto rozhodl v neveřejném zasedání (srov. tr. ř.). Proto ani nemohlo dojít k porušení y, jak namítá stěžovatel.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2005