Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 71/05

Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného JUDr. Josefem Vaške, advokátem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2004, čj. -41, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2003, čj. -18, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2003, čj. 1456/140/2002-PN-O-61-Vo, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení y, , , a d, dále jen. Podstatou ústavní stížnosti je otázka vzniku daňové povinnosti - daně z převodu nemovitostí za situace, kdy stěžovatel v roce 1996 vložil nemovitosti do obchodní společnosti s ručením omezeným. V roce 1999 stěžovatel svůj obchodní podíl na nemovitosti převedl, byť, jak sám tvrdí, nikdy nedošlo k zániku jeho účasti na společnosti a vypořádání jeho účasti ve společnosti. Podle rozhodnutí napadených touto ústavní stížností ovšem zanikla stěžovatelova účast na společnosti dnem převodu jeho obchodního podílu v roce 1999, a je tedy ve smyslu příslušných právních předpisů poplatníkem daně z převodu nemovitostí.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyložil ust. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí jinak, než jak to učinily správní orgány a oba správní soudy. Ústavní soud k tomuto argumentu připomíná, že není, jak se pravděpodobně mylně domnívá stěžovatel, vrcholem soustavy obecných ani správních soudů ( a y ČR). Ústavní soud tudíž není ani další odvolací instancí, a proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistenceu předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. nález

sp. zn.

, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 45; nález

, in: Sb.n.u.ÚS, sv.11, str.131, a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula (srov. k tomu např. usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str.591). Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná obecným soudem (a tedy i Nejvyšším správním soudem) byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn.

, in: Sb.n.u.ÚS, sv.15, str.17, a další).

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z y ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v této věci plně dostál a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěr Nejvyššího správního soudu, že převodem obchodního podílu dal současně stěžovatel konkludentní souhlas k zániku své účasti ve společnosti. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat ani interpretaci výše citovaného ust. , neboť interpretaci provedenou Nejvyšším správním soudem nelze označit za protiústavní exces v tom smyslu, jak o tom hovoří judikatura Ústavního soudu výše uvedená.

Napadenými rozhodnutími nemohlo být porušeno ani ust. y, kterým argumentuje stěžovatel, a podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ve stěžovatelově případě pochopitelně nedošlo k uložení daně bez zákonného základu, ale na základě zákona, byť k tomu došly orgány veřejné moci interpretací, s níž stěžovatel nesouhlasí. To samo o sobě však nemůže být důvodem pro stěžovatelovu tezi o porušení y.

Jak plyne z řečeného, porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2005