Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 72/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. P. K., 2. nezl. T. K. a 3. nezl. J. K., všech zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Opavě, 28. října 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2004, sp. zn. , ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. října 2004, sp. zn. , za účasti Okresního soud Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví citovaných usnesení. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. října 2004, sp. zn. , byl zamítnut návrh otce, Ing. P. K. (stěžovatel č. 1), na vydání předběžného opatření o úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi T. K. a J. K. (stěžovatelé č. 2 a 3). Stěžovatel č. 1 navrhoval v rámci řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu před i po rozvodu před Okresním soudem Plzeň-město vydání předběžného opatření, na jehož základě by byl zatímně upraven styk rodičů s dětmi tak, že budou pobývat střídavě každý celý týden u jednoho z rodičů. Tento návrh byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. října 2004, sp. zn. , zamítnut. K odvolání otce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. listopadu 2004, sp. zn. , rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vydal předběžné opatření, podle nějž je otec oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat každý lichý víkend od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod., a každou středu od 16:00 hod. do 19:00 hod. s tím, že si nezletilé děti vyzvedne v bydlišti matky a po ukončení styku tamtéž děti odevzdá. Odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny předpoklady pro zatímní úpravu poměrů účastníků, neboť mezi rodiči existují rozpory a v zájmu nezletilých dětí je, aby byl zachován styk otce s nimi. Styk rodičů s dětmi byl v podstatě upraven tak, jak probíhá fakticky. Odvolací soud nevyhověl návrhu otce na úpravu styku po jednom týdnu s ohledem na to, že tímto řešením by v podstatě bylo předjímáno rozhodnutí ve věci, a zatím pro takové rozhodnutí nejsou v daném případě podmínky.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení a 36d (dále jen ""), a 29 Úmluvy o právech dítěte, a dodatkového Protokolu č. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Z těchto ustanovení vyplývá mj. právo dětí na výchovu a péči obou rodičů, ale i právo otce na jejich výchovu a péči o ně. K výchově nezletilých dětí ovšem dle názoru stěžovatele č. 1 nestačí se s nimi stýkat v rozsahu, jaký v podstatě nastolila jejich matka a který převzal soud do svého rozhodnutí. Z dodatkového Protokolu č. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vyplývá, že manželé při uzavření manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají rovná práva a povinnosti mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Za zájem dětí soud prvního stupně považoval pouze zachování styku otce s dětmi a nikoli již možnost otce je také vychovávat. Stěžovatelé připustili, že obecné soudy mohou právo otce vychovávat vlastní děti omezit, avšak toto omezení musí být přiměřené a musí zůstat zachována podstata a smysl omezovaného práva. Podstatou a smyslem práva na výchovu je přitom možnost skutečně své děti výchovně vést, rozvíjet jejich osobnosti, nadání a rozumové a fyzické schopnosti v co nejširším objemu. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že předběžným opatřením jsou základní práva stěžovatelů nepřiměřeně omezována a soud svým rozhodnutím o nepřiměřeném omezení styku otce s dětmi předjímá rozhodnutí ve věci samé. Otci tak soudy v podstatě upřely příležitost a možnosti k uplatnění jeho práv prokazováním výchovných předpokladů, neboť jej bez racionálního přesvědčivého zdůvodnění postavily do role pouhého "návštěvníka" svých dětí a navíc nepravdivě tvrdí, že je pro něj toto nevýhodné postavení přijatelné. Tímto porušily y, který zaručuje práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále poukázali na nedostatečnost výroku odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření, neboť jak vyplývá z judikatury soudů péče o nezletilé i předběžné úpravě styku dítěte s rodičem musí předcházet výrok o svěření dítěte do péče druhého rodiče.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění svého usnesení. Vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů vzhledem k tomu, že o poměrech nezletilých dětí bylo rozhodováno předběžným opatřením, nikoli rozhodnutím ve věci samé.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených vě aě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov.

sp. zn.

,

sp. zn.

) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (y). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.

Podle ustanovení (dále jen ""), je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: , komentář, 2003, str. 225). Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení , a rovněž

Ústavní soud nabyl přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle odvolacího soudu. Předběžné opatření totiž nikterak nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se případně soud bude zabývat porovnáním výchovného prostředí na straně obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování poměry nezletilých dětí, s ohledem na jejich zájmy, upraví. Odvolací soud své rozhodnutí o předběžném opatření řádně odůvodnil a vyložil, jaké skutečnosti jej vedly k tomu, aby nevyhověl návrhu stěžovatele č. 1 v plném rozsahu, ale rozhodl podle vlastního uvážení. Názory stěžovatele č. 1 na kvalitu výchovného prostředí otce a matky v konkrétní i obecné rovině tak nejsou v daném stadiu řízení s ohledem na petit ústavní stížnosti relevantní. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, bylo vydáno orgánem k tomu příslušným a je ústavně konformní. Námitky stěžovatele č. 1, vyjadřující jeho nesouhlas s popsaným odůvodněním obecného soudu, nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. dubna 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu